Doporučujeme: Italo.cz | Služby pro Váš web | Zkus to jinak - logicky | Psí Park | Snadné sdílení souborů | Zkracovač dlouhých adres | TV program

Blog Gwen-Morituri te salutant —

1. KAPITOLA

Datum: 4. 5. 2008 14.26 | Autor: gwen | 2990× | Kategorie: Damien | Komentáře: 13

Noční oblohu osvítil blesk, z dálky se ozval velký hřmot. Hustě pršelo a padající voda se odrážela od střech bradavického hradu.
Znovu se zablýsklo.
Harry se probudil a prudce se posadil. Ztěžka dýchal a na čele ho studily kapky potu. Další záblesk. Zamžoural a rozhlédl se, kde to vlastně je, protože bylo až příliš očividné, že ať je kdekoliv, jeho postel to místo nezahrnuje. K překvapení si uvědomil, že je patrně v astronomické věži – tedy aspoň co byl sto rozpoznat z úzkých oken s výhledem na hustý temný les, jenž Harryho školu obklopoval.
Jak se sem asi dostal?
Pomalu se postavil. V ústech měl podivně sucho a v krku ho příšerně pálilo, až zatoužil po pořádné sklenici vychlazeného Máslového ležáku. Po chvíli pátraní zjistil, že tu nemá jak neviditelný plášť, tak ani Pobertův plánek, což přitom byli jediné věci, které by si jisto jistě vzal sebou, kdyby někam šel v tak pozdních hodinách. Tak proč je u sebe nemá?
Záblesk, hřmot.
Zkusil si vzpomenout, jak se sem asi dostal, ale jediné co si dokázal – a to ještě velmi chaoticky a mlhavě – vybavit, představovalo jen pár útržků z jeho mysli…
…Jak prochází kolem chodby, v které poznal druhé patro. Drží se přitom stěn, jako by měl každou chvíli spadnout…
…Pak následuje krátký záblesk toho nejpodivnějšího místa, jaké kdy viděl. Vše je zahaleno šedivou mlhou, která se kolem něj začíná stahovat jako jedovatý had svou obět. Pomalu, ale s vytrvalostí hladového predátora postupuje po jeho šatech a zesiluje svoje sevření. Nemůže se pohnout, nemůže ze sebe vydat jedinou hlásku. Mlha ho pomalu stravuje, tiskne se k němu, až k samotným kostem, až k jeho srdci – aby se stala jeho součástí, nebo jen pro upokojení svého nekonečného hladu. Ví, že umírá, jiná možnost není. Jestli se přiblíží ještě blíž, jestli ještě zesílí svůj chladný stisk – udusí se. Přestane dýchat, srdce se zastaví – a mlha nad ním vyhraje. Možná právě tahle myšlenka, nebo taky možná ne, přiměla Harryho k poslednímu výkřiku, k poslednímu vzdoru. Než ho definitivně obklopila tma…
Zalapal po dechu. Už dřív měl dosti živé sny, některé opravdu děsivé, ale žádný z nich Harryho nevyděsil s takovou naléhavostí a s takovou silou, jako právě tento. Tím víc ho znepokojoval fakt, že to nebyl celý sen, co si vybavil a z představy pokračování té hrůzy se mu udělalo mdlo.
Záblesk, hřmot.
Že by to byl jeden z mnoha lstivých plánů Voldemorta? Způsobil mu snad on tu podivnou noční můru? Má snad představa jeho vlastní smrti být jakýmsi varováním? Upozorněním, že se jeho čas  blíží? Ale co když to nebyl Voldemort, ale někdo úplně jiný? Co když to mělo být skutečně varování, předzvěst něčeho strašného, co se má teprve stát? Je možné, že se mu zdálo něco tak děsivého, že to mozek prostě odmítal znovu prožít a raději zvolil tento způsob interpretace?
Záblesk, hřmot.
Harry se musel až usmát, když si uvědomil, že už přemýšlí jako Hermiona. Vlastně ne, opravil se, ta by šla okamžitě za Brumbálem, tak to je. S tím, že je to vlastně dobrý nápad, se chtěl vydat do ředitelny, ale jakmile udělal krok, celý svět se s ním zatočil. Upadl a přitom mu spadli brýle na zem. Zanadával si pro svou neopatrnost. Snažil se je rukama najít, ale nedařilo se mu to. Jestli sem přijde Snape, pomyslel si v duchu, tak jsme v pěkná kaši. Nejenže se mi vysměje, ale taky mi strhne tolik bodů, že do konce roku budeme v mínusu.
Záblesk, hřmot.
Konečně je našel a opatrně nasadil na nos. Naštěstí nevypadali, že by se jim něco stalo, z čehož měl Harry upřímnou radost. Už ho nebavilo věčně chodit za Herm, aby mu je zpravila, načež poslouchat půlhodinovou přednášku na téma výhod kontaktních čoček („…Ale Harry, ty vůbec nevíš, jak moc jsou výhodné! A můžeš je mít i na spaní!“).
Náhle za sebou uslyšel zvuk, jaký dokáže způsobit jedině pohyb pláště. A protože on na sobě žádný neměl…
Záblesk, hřmot.
Prudce se otočil a spatřil, vedle okna opřenou postavu celou zahalenou v černém, s kápí na hlavě.
Záblesk…
„Kdo jste?“ zašeptal vystrašeně a v jeho mysl zaplavili ty nejhorší možné varianty. Je to on, Voldemort! Zděsil se. Tiše vypískl a zady se přitiskl k studené kamenné stěně.
Záblesk…
Postava, jako by si ho všimla až teď, se k němu otočila. Chvíli si Haryho se zjevným zájmem prohlížela. Pak, bez jediné hlásky, doprovázena pouze šustěním svého pláště, se začala přibližovat k Harrymu. Už byla skoro u něho, mohla se ho skoro dotknout, ale místo toho se zastavila. Harry, který by za normálních podmínek dávno vstal a mířil na postavu v černém hůlkou, byl nyní příliš mimo ze všech těch událostí, že se zmohl jen na vzlyky. Je to on, je to on…A zabije ho, určitě ho zabije. Už tomu neuteče…Vířilo mu myslí. Postava zvedla pravou ruku, a tím Harrymu ukázal nádhernou rukavici s pravé dračí kůže. Pomalu se dotkla  své kápě.
Záblesk…
„Ne!!!“ vykřikl Harry a zakryl si oči v očekávání, že by spatřil pár šarlatově rudých očí. Nikdy v životě neměl takový strach, jako když se před ním skláněla ta postava a jedním pohybem si odkryla tvář…
Omdlel.
Záblesk, hřmot…

„Pottere! Sakra, Pottere, tak se už konečně probuďte!“
Snape zuřil. Nejenže se porada smrtijedů protáhla do pozdních hodin, takže šance na spánek se rozpustila jako poslední jarní sníh, ale taky cestou za ředitelem narazit na toho pitomce Pottera.  Ze všech těch lidí, kteří tu jsou, proč musel potkat zrovna jeho?!
K tomu se choval velmi podivně…Co dělal, sakra, tady ve věži? Napadlo ho, ale brzy tu otázku vystřídal další nával vzteku.
No jistě, náš pan Potter musím být vždy výjimečný! Nejdřív tady dělá divadlo, že neví, kdo jsem a pak si ještě k tomu omdlí! Kdo si myslí, že je?!
„Pottere!“ zakřičel mu do ucha a zatřásl s ním. Harry si jen něco tiše broukl.
Slunce už začalo pomalu vycházet. Déšť dávno ustal a Snapeovi bylo jasné, že pokud se brzy neobjeví v ředitelně, dá ho Brumbál hledat. Měl by už jít, ale na druhou stranu neodolal pokušení vylepšit si náladu na tom spratkovi. Ale to by se nejdřív musel probrat.
„Kruci!“ zašeptal si navztekaně. Rychlím pohybem si sundal rukavici a mírně s ní Harryho políčkoval. Ten vykřikl a konečně otevřel oči.
„Kde to jsem?“ Zamumlal unaveně.
„Kde? V pěkném průseru, Pottere! Tam jste! Co jste to vyváděl?! Nejdřív se chováte jako nějaký pětiletý fakan a pak mi tady omdlíte! A jak jste se sem vlastně dostal? Máte být ve své posteli, ne se toulat po hradě! Jste stejný jako váš otec! Úplně stejný! A nemyslete si, že ujdete trestu, Pottere, osobně se o to postarám…Sakra, tak posloucháte mě, Pottere?!“
I když byl Snape vytočený do nejvyšší mír, zároveň mu dělalo dobře, sledovat Potterovův měnící se výraz v obličeji. Prvotní rozespalost vystřídal nejdříve údiv, který za chvíli změnil na strach. Pak se ale zarazil. Místo aby se Potter vzdorovitě narovnal, jak měl ve zvyku, tak se ještě víc schoulil a začal si něco tichounce šeptal. Když si to Snape uvědomil, po chvíli byl schopen rozpoznat význam té jednoduché věty, kterou celou tu dobu, bezustání, chlapec opakoval.
Kdo jste?!
Kdo jste?! Kdo jste?! Šeptal chlapec svou otázku a Snape poprvé, od okamžiku co Pottera poznal, k němu ucítil něco, jako lítost. Když spatřil tu nezdravě pobledlou tvář, ty zelené oči, které se třpytily slzami, nemohl se ubránit pocitu, že tu má před sebou malého chlapce a ne puberťáka, kterým Potter byl. Unikalo mu snad něco?
„Pottere…“ pronesl až nezvykle jemně, „Jste v pořádku?“ Harry na něj poplašeně pohlédl, zmaten náhlou změnou v přístupu toho neznámého k jeho osobě.
„Kdo jste?!“ zašeptal, a Snapea napadlo, jestli to náhodou není vše, co chlapec nyní dokáže říct. Kdo jste – nezeptal se na přesně tohle i před tím, než omdlel?
„Jsem profesor Snape, Po-Harry.“ Zkusil to jinak a přitom si v duchu nadával do bláznů. Přesto, ani nevěděl jak, si byl jistý, že s ním Potter nic nehraje. Něco se ale stalo a on stále nechápal, co. A to právě musel zjistit. Pak ale Harry řekl něco, na co Snape nezapomene po zbytek svého života. Něco, co ním tak otřáslo, že pozbyl možnosti jakékoliv reakce. Po čase si byl skoro až jistý, že kdyby se zachoval jinak – kdyby se ovládl – nic by se nestalo, protože by Harryho zastavil, ano, zastavil by ho, určitě. Ale s tím už se nedalo nic dělat, a když uslyšel ta slova, ovládla ho taková hrůza, až mu po zádech přeběhl mráz.
„Harrry? Kdo je Harry? Já? Já jsem Harry? Harry Potter? To jméno se mi nelíbí, nechci být Harry Potter! Nechci!“
Pak, snad že vycítil příležitost, prudce vyskočil, otočil se a utekl pryč svému profesorovi z očí.

„Nechci být Harry Potter! Nechci!“




Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: