Doporučujeme: Zkracovač dlouhých adres | TV program | Zkus to jinak - logicky | Měření rychlosti internetu | Psí Park | Snadné sdílení souborů | Služby pro Váš web

Blog Gwen-Morituri te salutant —

2. KAPITOLA

Datum: 8. 5. 2008 18.42 | Autor: gwen | 2875× | Kategorie: Damien | Komentáře: 13

Další kapitola k Damienovi, ne nejdelší, ale myslím, že délka vcelku ujde (skoro 3 stránky ve Wordu). Chtěla bych jí věnovat Ellion, Janince, Cissy (– nemám ponětí :D), Lupus, Pegy, Saskyi (– to já taky, to já taky :D), Monikk, Sirině, Manii ( – no, co víš, taková probdělá noc s lidmi dělá divy!), Carance, Characterless ( – kuju!), Nency a xX-Dead-or-Alive-Xx, které děkuji za velmi krásný komentík, moc mě potěšil :)

Po době, která  mu připadala přímo nekonečná, se konečně mohl zastavit, aby se nadechl. Už za sebou neslyšel hlas toho děsivého člověka, který si říkal profesor Snape, a ani v okolí nikoho neviděl. Byl celý upachtěný, oblečení se mu lepilo k tělu a byla mu zima. Měl hlad a žízeň. Ale hlavně, a to především, měl strašlivý strach.
Kde to je? Co je to za místo? Pokud tomu dobře rozuměl, ocitl se na nějakém hradě – jak říkal ten člověk. Musel se tam nějak dostat a ten, ten, Snape, si ho zřejmě spletl s nějakým svým studentem – ano, určitě to tak je, protože profesoři učí studenty, nebo ne?
Takže to znamená, že se ocitl v nějaké škole? Která sídlí ve starém hradě? To musí být asi hodně zvláštní škola, pomyslel si chlapec a pomalu se začal uklidňovat. Klid, to bude dobrý, to bude dobrý…Najde někoho a řekne mu, co se mu stalo…Určitě mu pomohou…
Z jeho myšlenek ho přerušilo hlasité zakručení jeho žaludku. Tiše zakňučel a pohladil si břicho, aby ho trochu zklidnil.
…A dají mi najíst. A pak mě pošlou zpátky za maminkou a tatínkem – …
V tu chvíli se zarazil. Podvědomě cítil, že by si měl v této chvíli vybavit jejich tváře, tváře svých rodičů, jejich jména. Také dům kde žijí, domov, možná také své sourozence, pokud nějaké má, ale místo toho viděl jen staré kamenné zdi, které byli všude kolem.
Jak to, že si je nedokáže vybavit? Přece musí mít nějaké rodiče, ne? Sourozence, domov…Určitě je má…Určitě…A už na něj čekají…Ano, čekají na něho, u domu kde bydlí…A jakmile se objeví, vyběhnou za ním, aby ho přivítali…Budou se smát, budou plakat štěstím, že se jejich syn, bratr, vrátil…Budou volat jeho jméno…
Ale jak se vlastně jmenuje? Jak ho mají volat, když nezná své jméno?
Bylo mu do pláče. Proč si na nic nemůže vzpomenout? Proč? Mami, tati… Jak se jmenuji? Jak?!
 
„Harry! Tady jsi! Dlouho jsme tě hledali, co jsi tady dělal?“ uslyšel za sebou jemný dívčí hlas. Ztuhl, protože si uvědomil, že si ho zase někdo spletl s tím chlapce, Harry Potterem. Zůstal v tedy bez hnutí stát, doufaje, že ho nechá ta neznámá dívka být. Ale nenechala.
„Harry, slyšíš? Co se děje? Je ti něco? Jestli ti není dobře, tak jdi na ošetřovnu…“ ozval se znovu ten hlas, tak něžný a hebký, až na chvíli zapomněl na svůj strach. Pak ucítil na svém rameni něčí ruku a byl přinucen se otočit.
Před sebou spatřil krásnou brunetu s dlouhými, mírně kudrnatými vlasy, se zářivé hnědýma očima a nádherným úsměvem. Byla oblečena do nějaké červeno-zlato-černé školní uniformy a měla objemnou tašku, zjevně plnou knih. I když se na něj usmívala, v očích se jí značili jisté obavy a chlapci bylo ihned jasné, že se nebojí o něho, ale o Harryho Pottera.
„Harry, ty si celý pobledlý!“zvolala poplašeně dívka a hned mu dala ruku na čelo, aby mu změřila teplotu. „A celý jen hoříš!“ vyjekla po chvíli a ruka mu přesunula na druhé rameno, čímž mu znemožnila jakýkoliv pohyb.
„Že ty si byl zase celou noc pryč? Ach Harry, víš přeci, že na sebe musíš dávat pozor!“ peskovala ho, zatímco ho stále držela. Chvíli si ho prohlížela, jakoby zkoušela zjistit peněžní hodnotu nějakého historického artefaktu a když chlapec pořád mlčel, zavrtěla zamyšleně hlavou. Ještě chvíli se na něj dívala, než ho konečně pustila.
„Tak pojď, když si pospíšíme, stihneme se nasnídat. Jestli ti bude i dál špatně, půjdeš na ošetřovnu.“ Pak se zářivě usmála. „Pojď, Ron už čeká dole u schodů.“ S tím se otočila a vyrazila, aniž by se přesvědčila, že jde chlapec za ní.
Po krátkém zaváhání se rozhodl jí následovat. Koneckonců, jestli říká pravdu, aspoň se trochu nají, což rozhodně potřebuje. Najít pomoc může i pak. A možná mu pomohou právě oni dva – ta dívka s tím Ronem, možná právě jim, jako přátelům Harryho Pottera – což očividně byli – dojde, že došlo k obrovskému omylu. Pak bude vše v pořádku…

Kluk, kterého ta dívka nazývala Ronem, byl vysoký štíhlý zrzoun, v hnědém pleteném svetru s velkým R na hrudi. S tváří plnou pich zíval na celé kolo a přitom se opíral o zábradlí schodů, po kterých šli.
„Hermiono, Harry, tady jste!“ zavolal na ně, když je spatřil. „Konečně! Ještě chvíli a už bych na vás nečekal. Kvůli vám se nestihneme najíst!“ Chtěl ještě pokračovat, ale znovu ho přemohla chuť zívat, čehož využila Hermiona, aby mu to náležitě vrátila.
Hermiona? Takže takhle se jmenuje? Napadlo chlapce a znovu se na dívku podíval. Zrovna Ronovi vysvětlovala něco v tom smyslu, že včasný příchod do hodiny je důležitější, než vydatná snídaně, přičemž Ron jí okázale ignoroval a celou dobu prozíval.
Kdyby nebyl v tak vážné situaci, byl by se i usmál. Ve způsobu, jak se ti dva k sobě chovali, bylo něco…Něco…Jak mi to jen řekl? Jak to jen bylo?
Chlapec si uvědomil, že to slovo, na které nemůže přijít, je stejně tak důležité, jako jeho vlastní jméno, ale i tak se nemohl donutit, nedokázal, vybavit si ho…
Ron  na něj zavolal, aby tam nestál jako solní sloup a šel se s nimi nasnídat, za co mu byl chlapec nesmírně vděčný, protože ho začalo znovu bolet břicho a mírně se mu točila hlava. Sešel tedy opatrně za přáteli Harryho Pottera, doufaje, že ho zavedou přímo do jídelny.
„Teda Harry, ty vypadáš! Jako kdybys viděl přízrak!“ popichoval ho Ron, ale ten si toho ani nevšiml, protože právě jeden přízrak skutečně uviděl. Jakmile totiž sešli ze schodů, ocitli se v chodbě plných obrazů nejrůznějších tvarů a velikostí. A ty obrazy – a to prosím nebyla žádná iluze, žádné přeludy – ty obrazy se hýbali! Lidé, kteří na nich byli vyobrazeni se nejen hýbali, oni i mluvili! Pohybovali se ve svých rámech, štěbetali, smáli se a jeden pán v rudém plášti dokonce opustil svůj rám, aby tak mohl navštívit svého kolegu vedle. Harry tam stál jak přimražený a celou tu situaci pozoroval s hrůzou v očích. Kde se to jen ocitl?
„Co mu je, Herm?“ obrátil se zrzek na svou kamarádku, protože jejich přítel zjevně nebyl úplně při smyslech. Nereagoval, ani když mu zamával rukou před nosem, a to už začalo být silně zneklidňující.
„Já nevím. Byl už nějaký divný, když jsem ho našla v chodbě na druhém patře, ale myslela jsem si, že je jen unavený, nebo tak…“ špitla nešťastně. Pak pohlédla na Rona.
„Rone, musíme ho okamžitě donést na ošetřovnu a říct to Brumbálovi, ten už bude vědět, jak Harrymu pomoct.“ Ron na chvíli znejistěl, ale nakonec přikývl.
„Dobrá.“

Pak, opatrně aby Harrymu neblížili, chytli ho každý za jednu ruku a pomalu ho tlačili dál chodbou. Nekladl žádný odpor, jen tak šel zadaným směrem a stále hleděl vyděšeně před sebe. Chvěl se po celém těle.
Už byli skoro u ošetřovny, všichni k smrti vyděšeni, v tom jí cestu zastoupil profesor lektvarů. Šel kolem, nevšímaje si ničeho a nikoho, ale jakmile spatřil chlapce, zastavil se. Překvapeně na ně civěl, a než konečně promluvil, jako by se mírně otřásl. A nebylo divu – pohled na nynější stav asi nebyl nejpříjemnější. Všichni tři bledí jako stěny a vrcholem toho byl Harryho s vyděšeným a mírně nepřítomný pohled. Přesto všechno, si Snape nakonec zachoval chladnou tvář a když promluvil, zněl jeho hlas stejně ledově, jako kdykoliv jindy.
„Slečno Grangerová, pane Weasley, co je panu Potterovi, že ho musíte podpírat? Je pro něj snad tak triviální věc, jako chůze, až příliš obyčejná?“ přihodil ještě jizlivou poznámku, aby tím zakryl svůj hluboký šok. Co se s tím hlukem, k čertu, děje? Pomyslel si zděšeně.
„Pane profesore,“ zašeptala znaveně Hermiona, nevšímaje si jeho jizlivostí, „Musíte nám pomoct! Harrymu se něco stalo a je úplně mimo sebe! Nereaguje vůbec na nic! Pane profesore, prosím, pomozte!“ Když vyřkla poslední slova, vyhrkli jí slzy, přesto Harryho stále pevně držela. Pak ale, k překvapení všech, se Harry pohnul a pohledem spočinul na Snapevi. Byl náhle ještě bledší, oči stále rozšířené hrůzou a tiše zapištěl. Začal se zmítat svým přátelům, a tím se pokoušel dostat od Snape co nejdál. Za chvíli se mu to podařilo – ne že by byl silnější, to ne, ale svou reakcí překvapil Herm a Rona natolik, že ho vlastně sami pustili. A tak byl volný, s jediným nepřítelem před sebou, ten však nebyl schopen jediného pohybu.
Pomalu, stále hledíc do tváře profesorovi, začal ustupovat, načež se u roku otočil a mizel pryč.
Sakra, pomyslel si vztekle Snape, když se mohla zase pohnout. Zase mi utekl! Už podruhé! Načež se otočil na své dva studenty, kteří se zájemně podpírali, aby nespadli, nebo aby spíš neomdleli.
„Je vám doufám jasné, že musíme jít za ředitelem, že?“

Utíkal. Utíkal jako o život, o který mu momentálně možná i šlo a nezastavoval se ani když na něj volali, ani když se ho pokoušeli zatarasit cestu. Zjistil, že má až neuvěřitelnou mrštnost, takže se všem nástrahám dokázal elegantně vyhnout a jednoduše běžet dál. Píchalo ho v boku, sípal, ale nezastavil se, a to i přesto, že se mu dávno podařilo dostat se z hradu ven. Zastavil se až když vběhl do hustého lesa nedaleko, když si byl jistý, že ho jen tak nenajdou.
Kolem panovalo zvláštní přítmí, které však chlapci zcela vyhovovalo. Nyní, když byl v relativním bezpečí, šel pomalu a rozhlížel se pokaždé, co zaslechl i ten nejmenší hluk, šramot, nebo mu jen pod botami zapraskala suchá větvička.
Po asi hodinové nepřetržité chůzi – pokud to chlapec dokázal správně odhadnout – se znenadání ocitl na přímém žáru slunce, až si musel zakrýt oči.
Vyšel právě na mýtinu, malou louku uprostřed lesa. Všude bylo polní kvítí, nádherná zelená tráva a k chlapcově radosti i říčka, z které pil tak dlouho, až ho rozboleli zuby.
Jakmile si sedl, po dlouhé době se konečně ctil relativně v bezpečí. Doléhala na něj krása celé té panoramy – zpěv ptáků, příjemné sluníčko – a neměl už ani hlad, protože mu voda zaplnila žaludek. Začala na něj padat příjemná únava, která ho unášela do země snů, kde si pamatoval nejen své jméno, ale měl tam i svou rodinu, své sourozence a byl doma…

Prudce se posadil.
Všude kolem byla tma a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil, že leží nedaleké studánky na mýtině.
Pak si uvědomil, co ho vlastně probudilo a zachvěl se strachy. Zdálo se mu to, nebo slyšel výt vlka?
Další zvuk ho přesvědčil, že se mu to nezdálo, protože se vytí ozvalo znovu a tentokrát o poznání blíž.
Raději se postavil a neustále se rozhlížel na všechny strany. Opět zavytí.
Teď už poznal, že ten zvuk přichází zprava od něj, kam okamžitě obrátil svůj zrak.
A skutečně, za chvíli se začal blízký keř třást a on spatřil pár jasné modrých očí, které zářili až nepřirozenou jasností…
Upřených se přímo na něho…




Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: