Doporučujeme: Zkracovač dlouhých adres | Psí Park | Měření rychlosti internetu | Služby pro Váš web | Italo.cz | Zkus to jinak - logicky | Snadné sdílení souborů

Blog Gwen-Morituri te salutant —

3. KAPITOLA

Datum: 25. 5. 2008 16.30 | Autor: gwen | 2560× | Kategorie: Damien | Komentáře: 14

Další kapitola k Damienovi. Tentokrát je pro:
Kalevru, Candy, Bellatrix Black lastrange ( - To víš že jo! :D No, snad bude tahle kapča lepší, aspoň pokud jde o konec :D), Saskyu ( - tak nějak, ale pššš! :D), Manii Dardevill ( - neboj, maká se na tom :D), Tomasek, Lupus, Janinku, Characterless, Stesii ( - popravdě, trhalo mi to srdce, když jsem z Harryho udělala takového sraba, ale jinak to prostě nešlo. Víš, ono to bude mít pak strašně důležitý význam…Ale už dost! Abych ještě úplně neproflákla děj! :D), Reis ( - čti dál a uvidíš :D), Lajheril ( - To nic, to JÁ bych se měla omlouvat…Jinak, nevím, jestli ti tato kapča odpoví, ale příště to snad bude lepší a na pokračování dalších povídek se pracuje) a Kaitlin.
Jinak pro všechny ještě menší věc: Vím, zatím se v tom moc nedá vyznat, sama bych vám nejraději vše vysvětlila, ale to by už pak nemělo smysl, ne? Takže buďte trpělivý, určitě se dočkáte :D.

„Hodnej pejsek…“ zachraptěl chlapec, jakmile si uvědomil, koho má před sebou. Vždyť to je vlk! A zřejmě pořádně velký! Co má dělat? Podařilo by se mu utéct, nebo by na něj skočil ještě dřív, než by se otočil? Má snad stát bez hnutí na místě a doufat, že ho nechá být? Je to vůbec možné? Navíc, jestli takhle vrčí, asi má pořádný hlad…
„Hodnej pej…“ chlapec už ani nemohl mluvit, strach mu sevřel hrdlo, až se skoro dusil. Klepala se mu kolena, přesto zůstal stát a hleděl do těch ledových očí, které mu pohled obětovali s nekrytým zájmem. Bylo v nich vidět překvapení – přítomnost člověka tu asi nečekal, snad ani nevěděl jak se má zachovat…
Pak, k chlapcově zděšení, se vlk odhodlal k několika krokům a vyšel z stínu křoví.
Byl obrovský.
Ještě větší, než vůbec odhadoval a svým vzhledem chlapce donutil zalapat po dechu. Nejenže byl obrovský – byl nádherný. Jeho šedá, místy stříbřitá srst se leskla ve svitu měsíce, v očích mu zářil oheň a elegance, s jakou se pohyboval, hraničila téměř s dokonalostí…
Byla to snad hodina, možná i dvě, tak dlouho tam stáli a dívali se na sebe. Nevěděl jak, ale podvědomě cítil, že mu ten vlk neublíží. Dávno zapomněl na strach, který k němu cítil. To vše vystřídalo omámení z pohledu na toho krásného tvora. Všude panovalo klidné ticho a ti dva na sebe stále hleděli…

Jako první odvrátil svůj pohled vlk. Obrátil svou hlavu směrem za sebe a nastražil uši. Chlapec se ošil – slyšel snad vlk něco, co on ne? Je tu ještě někdo jiný?
Když si vzpomněl na naštvaného Snapea, a napadlo ho, že je to možná on, a že se s ním bude muset znovu setkat, žaludek mu udělal jeden velký kotrmelec. Nechtěl si to moc připouštět, ale děsil se toho okamžiku, kdy mu bude muset pohlednout do očí a tušil, že ta chvíle jednou skutečně přijde…Ale dnes k tomu ještě dojít nemusí, ne?
Netrvalo dlouho a uslyšel nějaké hlasy. Byli to dva lidé, hádali se. Ještě nedokázal rozeznat jednotlivá slova, ale už byl schopen určit, že mezi nimi Snape není. Vydechl si, ale jen na okamžik, protože mu došlo, že jestli to není Snape a pravděpodobně ani nikdo z té zvláštní školy…Kdo to tedy je?
Vlk se na něj znovu otočil a chlapec v jeho očích vyčetl něco jako varování…Buď potichu, nebo nás najdou…
Hlasy zrůstali na intenzitě, čím blíž k nim ti dva byli.
„Zatracenej vlkodlak! Máme tu práci a on si klidně pobíhá po lese! Až ho najdu…!“ řekl první hlas. Měl silný aristokratický přízvuk, a přestože měl očividně vztek, v jeho hlasu převládala hlavně jakási nechuť, odpor, jako by mluvil o něčem špinavém, hnusném a vůbec nezasluhujícím žít na stejné planetě jako on.
„Klid, Luciusi. Nemůže za to, je skoro úplněk, neovládá se…“ chlácholil ho druhý hlas, tentokrát ženský.
„Houby, dělá to naschvál! Hraje si na uraženého, parchant jeden!“ Chlapec překvapeně pohlédl na vlka, který náhle zaujatě hleděl na trs trávy před sebou.
„Ty…Ty jsi vlkodlak?“ zašeptal chlapec. Vlk po chvíli skoro neznatelně přikývl.
Já jsem se asi bláznil…Povídám si s vlkem! A on mi odpovídá! Napadlo chlapce, ale rychle tu myšlenku zahnal, protože Lucius a ta druhá začali být opravdu blízko…Dokonce tak blízko, že je konečně spatřil…Vysokého blonďatého muže a černovlasou ženu, oba v černých hábitech, značně podobnému tomu, co měl na sobě Snape.
Procházeli těsně kolem nich, jedině díky křovinám je ještě nespatřili.
Když už to vypadalo, že odejdou pryč, blonďák se náhle zastavil.
„Co je, Luciusi?“ zeptala se mírně podrážděně žena.
„Nevím, asi se mi něco zdálo…“ zamumlal ten muž, ale místo aby znovu pokračoval v cestě, otočil se směrem ke křoví. Chlapec málem přestal dýchat, když si uvědomil, že ho ten muž vidí…
Jeho šedivé oči se do něj zabodli jako dýky a rty se mu zachvěli, když zašeptal slovo, které začínal nenávidět – Potter…
Pak muž plynulým pohybem zvedl ruku, v které něco měl…Mířil jí přímo na něj a chystal se vyřknout kletbu…
Poslední na co si pamatoval, bylo, jak na něj vlk skáče, svrhává ho na zem a on padá do mdlob.
„Šedohřbete!“

„Co si o sobě ten špinavej vlkodlak myslí? Málem jsem ho zabil!“
Začal se probouzet. Bolela ho hlava, měl žízeň. Ještě ani neotevřel oči a už mu bylo jasné, že je svázaný zády k nějakému kůlu. Z praskání napravo od sebe usoudil, že tu mají rozdělaný oheň. Ti dva, ať to byli kdo chtěli, asi byli někde před ním, zjevně čekali, až se probudí. To v něm vyvolalo ještě větší nechuť otevřít oči. Pak ale uslyšel slabé zakňučení nedaleko sebe, a když si uvědomil, že mu ten vlkodlak, Šedohřbet, jak ho ten muž nazval, zachránil život, přinutil se je otevřít.
První věc, kterou zjistil bylo, že je uvázán silnými provazy ke kmeni stromu. Napravo od něj hořel oheň, u kterého seděli ten muž a žena a živě spolu diskutovali. Toho, že se probudil, si nevšimli.
„To je sice možné,“ kývla mu na to žena, „Ale uvědom si Luciusi, že kdyby tě nezastavil, byl bys to ty, kdo by umřel! Sakra, vždyť pán Zla jasně říkal, abychom tomu frackovi nezkřivili ani vlásek a tys na něj málem poslal Avadu! Přeskočilo ti, nebo co?! Pán zla by tě na místě zabil, kdyby se mu něco stalo! Kruci, Šedohřeb ti zachránil život, ty blbečku!“
„Tak počkat, Bello, to není…“ Dál chlapec neposlouchal. Argumenty toho muže ho nezajímali a pak, už zase si ho spletli s tím Potterem…To je mu opravdu tak podobný?
Konečně spatřil vlkodlaka. Ležel kousek od stromu, odpočíval, možná i spal. Chlapce napadlo, proč to ten vlkodlak vlastně udělal. Proč mu zachránil život?
„To je jedno, Luciusi.“ Ozvala se znovu ta žena, Bella. „Nejdůležitější je teď dostat toho spratka Pottera k pánovy, ten ať si s ním dělá, co chce.“ Muž si povzdechl.
„Máš pravdu, Bello,“ přikývl. Za chvíli se ale usmál. „Jako vždy.“
„Víš co by mě ale zajímalo?“ ozvala se po chvíli Bella.
„Co?“
„Jak pán Zla věděl, že tu ten Potter bude? Dnes, ještě k tomu za úplňku…Není to divný?“ Lucius se podíval do ohně, jako by právě tam mohl nalézt tu správou odpověď.
„Já nevím, fakt nevím. Ale pán zla toho vždycky věděl víc, ne kdo jiný. Navíc, pokud je pravda to, co se říká, jsou s Potterem nějak spojený…“
Pak, v jediném okamžiku, se otočili směrem ke chlapci. Dívali se na něj a v očích jim bylo vidět něco, co chlapce donutila k zakňučení. Žena se usmála. Nebyl to veselý úsměv, spíš úšklebek, naplnění něčím, co mohlo být pobavení, ale také jen potěšení z cizího neštěstí.
Ano, to ona měla skutečně ráda.
„Tak Pottere,“ zazubil se Lucius, „Půjdeme navštívit mistra. Už na nás jistojistě očekává.“ Vytáhl hůlku.
„Mdloby na tebe!“
Následovala tma.
Vlkodlak zavyl.

„Ach, Severusi, tady jsi. Už jsem začínal mít obavy, jestli se ti – „ vítal je Brumbál ve své pracovně, ale to jen do chvíle, kdy spatřil, že Snape není sám a poznal, kdo jsou jeho společníci. Chvíli je se zájmem pozoroval, následně však mírně zbledl – došla mu nejpravděpodobnější verze, která by mohla svést tuto nezvyklou trojici lidí dohromady.  Není snad nutné říkat, že se mu ta myšlenka ani v nejmenším nelíbila.
„Stalo se něco? Harry…?“
„Obávám se, pane řediteli, že má pan Potter zase pro jednou pořádný problém.“ Řekl Snape, vtáhl Rona a Hermionu dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Řekněte mi, kdy jste zjistili, že pan Potter není ve své posteli?“ ptal se jich Snape a přitom je tahal za sebou směrem k ředitelně. Oba byli ještě pořád v šoku, přesto už dokázali jakž takž odpovídat.
„Až ráno, když jsem se probral.“ Pípl Ron a pohlédl na Hermionu. Ta se tedy ujala slova.
„Nejdřív jsme si mysleli, že šel sám na snídani, ale pak nám Dean řekl, že ho v síni neviděl…Navíc si nevzal učebnice a brašnu – to by normálně určitě udělal. Tak jsme ho šli hledat, jestli…“ zaváhala, jako by přemýšlela, jestli to smí vyslovit.
„Jestli se netoulá někde po hradě? Tohle chcete říct, slečno Grangerová?“
„Ano, pane profesore.“ Přiznala sklíčeně Hermiona. Pak si ale uvědomila, že Harrymu hrozí mnohem větší nebezpečí, než by představoval školní trest za porušení řádu.
„A o dál? Tak povídejte, slečno Grangerová!“ pobídl jí Snape a ještě přidal do kroku, takže jim dvojce skoro nestačila. Chody byli sice plné studentů jdoucích na výuku, jakmile však spatřili profesora lektvarů, hned se klidili z cesty, takže mohli v klidu projít.
„Našla jsem ho v třetím patře,“ nadechla se Herm k dalšímu vyprávěni. „Choval se trochu divně, ale myslela jsem si, že je nejspíš jen unavený. U schodů k sálu pak ale úplně ztuhl a na nic nereagoval. Chtěli jsme ho dotáhnout k ředitelně…“
„Pak jsme potkali Vás a zbytek znáte.“ Dokončil to Ron. Snape nepřítomně přikývl. To co mu řekli, jen potvrdilo jeho obavy. Skládanka do sebe začala zapadat, jen ten obraz co pomalu vznikal, se Snapeovi vůbec nelíbil.
„Pane profesore, co Harrymu je?“ osmělil se Ron, ale odpovědi se nedočkal. Místo toho se brzy zastavili před chrličem, který vedl do ředitelny.
„Citrónová zmrzlina.“ Řekl Snape heslo. Předtím, než se vydali po schodech, jenž se objevili, otočil se na dvojici.
„Netuším, do čeho je pan Potter zase namočený, ale přísahám, že pokud nyní neřeknete ředitelovi vše, co víte, bude do konce života čistit kotlíky!“

Voldemort si právě listoval ve velké staré knize a …
Pobrukoval si.
Něco podobného rozhodně neměl ve zvyku, pokud někdy vůbec, dnešek však byl výjimkou. Ano, dnes si mohl dovolit i tak absurdní věc, jako je pobrukování. Dnes měl přijít zlom v jeho životě, dnes se vše konečně mělo změnit.
Lucius a Bellatrix momentálně hledají toho spratka a až ho najdou…
Přerušil své pobrukování, ale jenom proto, aby se zasmál.
Už dlouho mu nebylo tak dobře.
Nepotrvá dlouho a splní se mu jeho sny…
Jistě, je tu ta menší věc, která mu trochu dělala starosti – kdo je ten neznámí, co mu poskytl tak přesné informace? Proč mu pomáhá a jak mohl něco takového vědět?
Ale není to vlastně jedno? Problémy bude řešit až tehdy, když přijdou. Nebude si přeci kazit nejlepší den svého života zbytečnými obavami.
Dveře se konečně otevřeli a stál v nich Lucius Malfoy. Usmíval se.
„Tak co, Luciusi, neseš mi dobré správy?“ zeptal se nově příchozího Voldemort.
„Jen ty nejlepší, můj pane.“ Přikývl Lucius.
„Máme ho, pane. Byl přesně tam, jak jste říkal.“
Voldemrot se znovu zasmál. Jak on miloval tenhle život!
Ano, dnes to přijde…Dnes už ho nikdo a nic nezastaví.
Dnes zabije Harryho Pottera!




Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: