Doporučujeme: Snadné sdílení souborů | Zkracovač dlouhých adres | TV program | Psí Park | Služby pro Váš web | Měření rychlosti internetu | Zkus to jinak - logicky

Blog Gwen-Morituri te salutant —

17. Kapitola

Datum: 24. 2. 2008 13.01 | Autor: gwen | 3402× | Kategorie: Harry Potter a Jezdci Apokalipsy | Komentáře: 15

To jste ale překvapení, co? :D
Po dlouhéééé době, opět něco od mě...
No, slíbila jsem, že napíšu kapitolu k tomu, čemu si řeknete...A Arwenka chtěla Jezdce, takže tady jí máte...Má skoro 3 stránky ve Wordu...Vím, po tak dlouhé době nic moc, ale musela jsem jí ze strategických důvodů useknout...Opět, napiště si pls, co chcete...
Kapča je pro:
Kaitlin, Saskyu, Nattallii, Manii Dardeville, Siriu, Ligtsoul, Lupuse, Arwenku, Bazildu, Bellatrix Black Lastrange a Lajheril.
Čauky. :)

Jmenuji se Hermiona Grangerová. Je mi 16 let a jsem studentka školy kouzel a magie v Bradavicích. Mí rodiče jsou mudlové, přesto mi kouzlení vcelku jde, pokud se můžu pochlubit (Ne, nemůžeš! -  Pozn. A.). Jinak jsem obyčejná holka.

Tedy, ne tak docela.

Mím nejlepším přítelem je totiž Harry Potter, chlapec který přežil. Spolu s ním a druhým kamarádem Ronem jsme toho zažili už opravdu hodně. V prvním ročníku jsme uchránili Kámen mudrců před lordem Voldemortem, v druhém jsme museli zabránit zavření školy a ve třetím se v našem životě objevil Harryho kmotr Sirius, kterého jsme jen tak tak zachránili před polibkem mozkomora. Ve čtvrtém, minulém ročníku se Harry musel zúčastnit turnaje a následně se stal svědkem povstání Voldemorta. Jak říkám, prožili jsme toho opravdu hodně.

Teď je pátý ročník a opět není o napětí a akci nouze.

Co se vlastně stalo?

I kdybych vynechala to, že jsme strávili prázdniny na ústředí Fénixova řádu, hlavní složce odboje proti Voldemortovi, a že Harryho málem vyloučili ze školy a zlomili mu hůlku, se i tak toho stalo tolik, že pořád nechápu souvislosti a vůbec pravdivost těchto událostí. Je možné, aby se mi to jen zdálo? Abych se každou chvílí probudila na ošetřovně? Myslím, že je, ale probuzení stále nepřichází, takže musím věřit, že je to skutečnost...

A co se vlastně stalo? Co ve mě vyvolává tolik pochybností?

Stalo se to před dvěma dny. Aspoň myslím, protože tady čas plyne trochu jinak.

Zrovna jsem spěchala s Ronem na ošetřovnu, protože se Harrymu prý něco stalo. Asi jsme do někoho vrazila, spadla jsme a pak už si nic nepamatuji. Jen tu tmu.

Když jsme se konečně probudila, byl nade mnou nějaký mladík, usmíval se na mě. Byl překrásný. Jeho oči, vlasy, pleť, rty...Vše tak dokonalé, tak symetrické, ale přesto přirozené...

Řekl mi, že se jmenuje Mortifer...a je jedním z Jezdců Apokalipsy. Pak jsme poznala i zbylé tři: Mortalise, Moriona a Morsuse, kterého mám ze všech nejméně ráda, páč se chová arogantně. Vysvětlili mi, že mě přivedli do jejich sídla na prosbu Harryho. Byla jsem úplně mimo. Tak já jsme v sídle Jezdců?! A to na přání Harryho?! Nic jsme nechápala, ale Jezdci mi dost pomohli, hlavně Mortifer, s kterým jsem se tady za ty dva dny dost sblížila. To on mi to tady ukázal, to on byl se mnou celou dobu a byl nejpříjemnější ze všech, ale abych nebyla nespravedlivá, Morion s Mortalisem se ke mě chovají taky hezky. Ale nebylo to takové, jako u Mortifera, s ním jsme se vyloženě rozuměli. Moc se mi v jejich sídle líbilo – zahradu tu mají přímo úžasnou a nikdy nezapomenu na pohled na kašnu v jejím středě. To ale z trochu jiného důvodu – kdyby totiž nebylo Mortifera, který mě včas zastavil, dotkla bych se vody v kašně a podle toho, jak ustaraně se Mortifer tvářil, by to asi nedopadlo dobře. Vlastně mi tím už podruhé zachránil život. S ním je mi tak dobře...Je dokonalý! Bezchybný...!

Ale...Vlastně má něco, co by se dalo chybou nazývat. A pro mě bohužel dost velkou. Jeho rolí v té skupině Jezdců je totiž nemoc, mor, znečištění...

Vysvětlil mi sice, že to není on, kdo vyvolává ve světě tu zkázu, ale naopak je to on, kdo jí kontroluje, aby nepřekročila určité meze, chápu to...A ten strom v jeho pokoji se mi dokonce moc líbí...Ale, ale i přes to vše ve mě stále něco vyvolává pochybnosti, obavy a kdykoliv,  když jsme s ním a vzpomenu si, co dělá, nemůžu se ubránit tomu, abych se neroztřásla. Mrzí mě to, už kvůli Mortiferovi, vím jak mu tím ubližuji, ale já si prostě nemůžu pomoc.

A pak je tady ještě ten Morsus. Je neustále nabručený, jizlivý – něco jako Snape nadruhou. Tedy, pardon – profesor Snape :). Asi je to tím, co představuje – Válku.

Co jsem stihla pochopit, je Morsus naštvaný na Mortalise, protože právě Mortalis je něco jako šéf a Morsus má o jeho místo velký zájem.

Ne že by byl Morsus vyloženě zlý, to ne, aspoň myslím. Jen se prostě nedokáže vyrovnat s faktem, že vše nemusí probíhat podle jeho představ, a že není středem vesmíru. Také bych řekla, že je z Jezdců nejvíce schopný se odpoutat od svých vnitřních pocitů, jako by snad ani nebyl člověk (Vlastně pořád nevím, jestli jsou lidé, ale rozhodně v nich něco lidského je, tím jsem si skoro jistá, zvláště pak u Mortifera a Moriona, k tomu však později). To je na jednu stranu asi dobře, pokud uvážím, jak velkou mají zodpovědnost vůči světu, ale zároveň si myslím, že ten nejlogičtější postup nemusí být vždy taky ten nejsprávnější, což Morsusovi asi jen tak někdo nevysvětlí. Nevím, jak to popsat, je dokonce možné, že se mi to jen zdálo, přece jen to byla otázka několika vteřin...Přesto...

První den, v ten kdy jsme se probudila, tedy včera, mi chtěl Mortifer právě ukázat pokoj, v kterém budu bydlet (mezi námi, je úžasný), povídali jsme si vcelku o ničem, když se před námi vyřítil upachtěný Morsus. Byl celý zpocený, popadal dech, a aby nespadl, musel se držet stěny.

„Morsusi!“ vykřikl vyděšeně Mortifer a chtěl se natáhnout, aby mohl druhému Jezdci pomoc, ten ho však odstrčil.

„Nic mi není!“ zasyčel a nenávistně se na nás podíval. Narovnal se. „Nebudu tě tu rušit...“ podíval se na překvapeného Mortifera, „...Tady s tvou...společnicí.“ řekl posměšně, a pak se na mě ušklíbl. Na to si prorazil cestu mezi námi a vydal se neznámo kam. Zůstala jsem stát jako přimrazená. Nebylo to kvůli tomu, co nebo jak Morsus řekl, ale jak se na mě podíval...Ten jeho pohled, za tím úšklebkem...Byl to jen na okamžik, jen záblesk...I tak to stačilo...Tolik bolesti, kolik mě v tu chvíli Morsus v očích, jsem v životě neviděl. Možná jenom tehdy, když se Harry vrátil z hřbitova s Cedrikovým tělem...Ale to nebylo ani zdaleka tak silné, jako u něj...

Čím víc času od toho okamžiku uplynulo, tím častěji si říkám, kolik bolesti je nutné prožít, aby zapříčinil takový pohled. Kdyby na mě tehdy Mortifer nepromluvil a já neuslyšela jeho uklidňující hlas, asi bych omdlela. Ptala jsme se, co je Morsusovi, ale ani Mortifer, ani zbývající dva Jezdci později, mi nebyli schopni odpovědět. Ne že by přede mnou něco tajili, jestli ano, tak tohle to rozhodně nebylo, oni prostě neměli nejmenší zdání, co se v Morsusovi odehrává. Navíc, k mému zděšení, je to ani příliš nezajímalo, protože tomu nepřidávali velkou váhu. „Klid Hermiono,“ smutně se na mě usmál Morion. „Morsus je silný, jemu jen tak něco neublíží. Určitě je v pořádku, to že je pořád nabručený je u něj úplně normální.“  To o tom pohledu jsme nikomu neřekla. Ale jak to, že ostatní nic netuší? Co před nimi Morsus tají?

Ten večer, k překvapení mě samé, jsem si slíbila, že zjistím, co to je, a že pokud to bude jen trochu možné, pomůžu mu.

Jako další, hned po Mortiferovi, se mi líbí Morion. U něj je to ale spíš vlastně něco jako obdiv. Řekla bych dokonce, že tak působí na každého. A není divu – je totiž Utěšovatel. Když všechno ostatní selže, přichází on. Je empatik, takže cítí pocity ostatních. Touto vlastností mi popravdě leze trošku na nervy protože vždycky, když s sejdeme u jídla, se na mě pitomě tlemí...Ne že bych nevěděla proč...Já to vím, ale to přece ještě není důvod to rozpitvávat na veřejnosti, jasný?!!!

Jinak je ale opravdu fajn, má strašně příjemný úsměv, který mi zvedne náladu. Jeho práce je těžká, takže často odpočívá ve svém pokoji a relaxuje při poslechu hudby. Zrovna dnes ráno, jsme šla náhodou kolem, když právě poslouchal – něco tak nádherného jsme ještě neslyšela.

Jakoby slova zpívali samotní andělé a v pozadí jim k tomu hrála příroda. Vítr, prohánějící se pralesem, hrající si s každým lístečkem...Voda, ten vodopád malých kapek dopadajících na skálu...Zvuk přílivu, hučení moře a oceánů...Obyčejný déšť...A do toho ty slova v jazyce, který jsme neznala, ale to bylo jedno, protože i tak jsme poznala, o čem zpívají...O lásce, naději...O klidu a o tom, že Osud není nemněný...Ještě dlouho jsme tam tak stála a poslouchala tu hudbu, než jsem si vzpomněla, kde mám být...

Mortifer mi jednou řekl, že to Morion má z Jezdců nejtěžší. Moc nechápu, co tím myslel, ale dokážu si představit, proč tomu tak je.

Poslední a nejdůležitějším z Jezdců je Mortalis. To on je vůdcem. Představuje smrt. Ze začátku jsem se ho bála nejvíc, ale brzy následovalo zjištění, že není vůbec takový, jak vypadá (a že vypadá...Ty jeho černé oči – Brrrr...není to zrovna hezký pohled. A to na mě ještě nebyl ani naštvaný, to teprve bude něco...)

Naopak, je vtipný, klidný a vyzařuje z něj taková vnitřní síla, že je každému hned jasné, s kým mluví. A právě to se teď chystám udělat. Promluvit si s ním.

  první den mi řekl, že jestli budu potřebovat pomoc, klidně ať se na něj obrátím.

Je druhý den a já skutečně potřebuji pomoc – chci konečně zjistit poslední věc, kterou stále nechápu – co s tím vším má společného Harry. A taky Voldemort a Sirius, když jsme u toho.

Mortifera jsme s tím nechtěla obtěžovat, už tak po něm pořád něco chci. Morion je zrovna někde pryč a Morsus nepřipadá v úvahu...Takže zbývá už jen Mortalis, a i když jsem měla trochu strach, nakonec jsme přece jenom tady. Před jeho pokojem. Nádech, výdech...Holka, klid...Co by ti mohl udělat? Přinejhorším tě jen vykopne z pokoje – a co když to není to nejhorší?! Ach jo, že já jsme sem lezla...

Ale zaklepala jsem. A nezdrhla.

Dveře se otevřeli a v nich stál Mortalis s knihou v ruce. Usmíval se na mě.

„Hermiono,“ oslovil mě, „Potřebuješ něco?“

„No...Já bych se chtěla jen na něco zeptat.“ vykoktala jsme ze sebe poplašeně a pořád si v duchu opakoval, že se nesmím podívat do těch jeho očí...Nesmím...Pozdě.

„Ale jestli máš moc práce, stavím se jindy.“ Chvíli se mi taky díval do očí, ale pak přikývl.

„Ne, to je v pohodě, pojď dovnitř.“ Řekl a ustoupil, abych mohla vejít. V duchu jsme si oddechla. A ne nadlouho,  vzápětí jsme si totiž uvědomila, co po mě chce – abych šla do jeho pokoje! Kromě Mortiferova jsme zatím v žádném jiném nebyla (svůj samo sebou nepočítám). Byla jsme trochu zvědavá, jestli vypadá každý stejně, ale...No co, při nejhorším se mi nebude líbit, plácla jsem v duchu a následně vstoupila do pokoje.

Mortalis za mnou zavřel.




Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: