Doporučujeme: Italo.cz | Stahovač videí z YouTube | Psí Park | Zkus to jinak - logicky | Snadné sdílení souborů | TV program | Zkracovač dlouhých adres

Blog Gwen-Morituri te salutant —

2. Kapitola

Datum: 7. 10. 2007 14.40 | Autor: gwen | 2519× | Kategorie: Harry Potter a Pomsta lorda Voldemorta | Komentáře: 1

Jej! Já jsem ale blbka! Dám sem 3. kapču, ale druhou zapomenu! :(

Mířil jsem na kolej a přemýšlel o tom co s dnes stalo. Neklid mě stále neopouštěl a trest, který mě čekal  mi na klidu věru nepřidával. Za několik minut jsem stanul před obrazem, který vedl na kolej. Řekl jsem heslo a vstoupil jsem dovnitř. Nikdo tak nebyl, takže jsem v naprosté tichosti vystoupil po schodech, vedoucím do společné ložnice. Položil jsem tašku vedle dřevěného stolku a sedl si na postel s nebesy. Chvíli jsem jen tak seděl a pozoroval koberec, ale pak jsem vstal a zamířil k oknu. Obloha jako by se skládal ze světlé růžové a sytě až temné červené se zlatými odlesky a slunce mělo brzo zapadnout. Nevěděl jsem jak dlouhý trest mě očekává, ale byl jsem si jistý, že Snape má v úmyslu něco nekalého. Ale to měl přece vždy, připomněl jsem si a znovu jsem sedl na postel, ale tentokrát jsem se na ní natáhl. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal, nejen, abych se uklidnil, ale i proto, že trest se Snapem bude zkouška mé trpělivosti a též i zkouška pokory, kterou jsem už od smrti Siriuse trénoval a se slabými výsledky posiloval. Věděl jsem, že jestli chci Voldemorta porazit, musím být silnější a odolnější než kdysi. Už dávno nejsem malé dítě, které se neumí bránit. Jsem mladý kouzelník, který jako jediný může Voldemorta porazit. A možná i zabít.

 

 

Jen s vypětím všech sil, které jsem v sobě nasbíral, jsem se vydal ke kabinetu svého profesora lektvarů.  Když jsem dorazil ke dveřím, zhluboka jsem se nadechl a pak jsem ze slušnosti zaklepal. Když se ozvalo „dále“, v mysli jsme se nabádal, abych byl opatrný a nerozzlobil profesora jako na ošetřovně, mělo by o totiž velmi nepříjemné důsledky. Opatrně jsem dveře otevřel a vstoupil do temné místnosti. Snape seděl za stolem, a když jsem vstoupil, vzhlédl. Kývl hlavou na židli oproti němu a já nejdříve zavřel dveře a pak se posadil. Chvíli jsem se na sebe jen tak dívali, ale pak jsem svůj pohled sklopil.

„Pottere,“ ozval se po téměř nekonečném tichu, Snape  a když jsem se mu podíval do tváře, uvědomil jsem si, že něco tu nehraje a že se něco stalo. A to velmi vážného. Ale nemohl jsem přijít na to co. Proto jsem profesora pozoroval a snažil se v jeho výrazu nebo v jeho očích odhadnout, v jak velkém maléru zas lítám.  Náhle přes pootevřené okno vlétla černá sova. Přistala na Snapeho stole a trpělivě vyčkávala až si někdo převezme dopis. Snape se rychle vzpamatoval a odvázal stočenou ruličku pergamenu z nožky sovy. Ta slabě zakoukala a odlétla. 

Když odletěla pohlédl jsem na Snapea a můj neklid znovu vzrostl, Snape se zamračeným výrazem četl dopis a netvářil se dvakrát nadšeně. Pak se nečekaně zvedl ze židle a bez jediného slova opustil svůj kabinet. Na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem ho následoval. Po chvíli mi došlo, že jdeme k ředitelně. Co se stalo? Mělo to něco společného s Voldemortem? Nebo s tím co se poslední dobou dělo?  Na to jsem si nedokázal odpovědět, ale doufal jsem, že se brzy dozvím odpovědi. Za několik minut jsem stáli před dveřmi do Brumbálovy pracovny. Snape zaklepal a když nás Brumbál vyzval ať vstoupíme, vešli jsem dovnitř. Ale Brumbál nebyl sám.

„Dobrý večer,“ pozdravil nás neznámí a usmál se na nás. Brumbál se též usmál a pak ukázal na neznámého.

„Dovolte, abych vám představil Darrena Foxe.“

 

 

„Dobrý den, pane profesore, nejdu v nevhod?“ Brumbál vzhlédl a spatřil vysokého černovlasého mladého muže. Tmavé oči byli klidné a nedalo se z nich nic vyčíst.

„Ne, vůbec ne… Smím se zeptat, kdo jste?“

„Promiňte… Darren Fox.“ Když si oba muži potřásli rukou, Brumbál ukázal na jednu z židlí a  Darren se posadil.

„Co vás k nám přivádí, pane Foxi?“

„Rád bych zde dostudoval sedmý ročním, pane profesore.“ Brumbál přikývl a začal si prohlížet nějaké listy, které mu podal Darren.

„Takže jste předním studoval v Kruvalu, že? Vaše rodina se přestěhovala?“

„Ano, pane…. Teď když je tak těžká doba je vše hodně komplikované a můj otec chtěl mít jistotu, že budu v bezpečí, takže chtěl, abych přestoupil, pane.“ Brumbál přikývl a pak vstal.

„Dobrá tedy, nevidím žádná problém, který by se tíkal vašeho přestupu k nám. Takže, stačí jen vás někam zařadit.“ Klobouku trvalo jen  chvíli než se rozhodl a když vykřikl „Nebelvír!“ Darren se usmál a Brumbálov poděkoval.

„Není zač… Pošlu pro profesorku…“  Náhle se ozvalo zaklepání a když neznáme Brumbál vyzval ať jdou dovnitř, do ředitelny přímo vtrhl Snape následován menším chlapcem, který se tvářil velmi váhavě, jako by nevěděl jestli tu by měl být.

To musí být Harry… Vypadá tak drobně a zranitelně…Už ví, co se sním děje? Nebo ne? To však brzy zjistím…

„Dobrý večer,“ pozdravil Darren a věnoval Harrymu uklidňující usměv, který mu chlapec váhavě oplatil. Brumbál se též usmíval a pak ukázal na Darrena.

 

„Dovolte, abych vám představil Darrena Foxe.“

„Dobrý večer…“ Pozdravil Harry pak se váhavě podíval na Snapea.  Ten vypadal na okamžik zaskočeně, ale pak jen kývl hlavou na pozdrav.

„Ach Harry, přišel jsi v pravou chvíli… tady pan Fox k nám přestoupil z Kruvalu, mohl by jsi ho trochu provést po hradě?“ Harry přikývl a když se Darren rozloučil s Brumbálem a kývl na Snapea, vyšel z ředitelny.  Menší chlapec ho následoval.

„Potřebujete něco, Severusi?“ Snape se otočil k řediteli a zavrtěl hlavou, pak též odešel. 

„Jak se ti tu líbí?“ Zeptal jsem se váhavě a přitom jsem dával pozor kudy jdu. Přeci jen, schodiště dnes večer měli mizernou náladu (ani se jim nedivím), takže se neustále pohybovali, a narazit teď na Protivu se mi moc nechtělo. Byl jsem tak trochu rozčarován z událostí, které se udali a nezodpovězené otázky mě vevnitř nepříjemně pálily. Moje dřívější sympatie k Brumbálovy znovu  znatelně poklesla téměř k bodě mrazu ne - li níž. Ale rozhodl jsem se své pocity skrýt a prozatím to nechat plavat.

„Hrad je moc hezký a už se těším na vyučování… Mí rodiče do Bradavic chodily a když teď… Jak to říct… No, když Voldemort znovu povstal, můj otec si nemyslel, že bych byl v Kruvalu v bezpečí a tak jsme se přestěhovali a já sem přestoupil.“ A věnoval mi váhavý usměv. Kývl jsem hlavou, že rozumím a pak jsem se náhle prudce zarazil. Někdo nás následoval a měl jsem dobrý typ na toho kdo to bude. Když se i Darren otočil, právě včas, abychom zpozorovali, že k nám jde Snape, nemohl jsem si odpustit tichý povzdech. Cítil jsem zmatený pohled, který ke mně Darren vyslal, ale nijak jsem na něj nereagoval.

„Pane?“ Snape se u nás zastavil a oba nás provrtával zkoumavým pohledem (mě spíše nenávistným, ale na to jsem už zvyklí. A kdo by si po šesti letech zkušenosti už nezvykl, že?) a pak mi s posměšným tonem oznámil, že můj trest bude přeložen na zítřek a že mám přijít včas. Pak kývl na Darrena a odešel. Znovu jsem si povzdechl a potřásl hlavou. Jak jsem si po chvíli uvědomil, Darren se na mě díval a na tváří měl široký usměv. Rozhořčeně jsem odfrkl.

„Jen počkej, ten usměv ti dlouho nevytrží a to hlavně v lektvarech…“  Darren se rozesmál a položil mi ruku kolem ramen.

„Ach jo… Takže to byl slavný mistr lektvarů, profesor Severus Snape?“ Jemně jsem se mu vykroutil ze sevření a vyběhl jsem po schodišti a až když jsem stál úplně nahoře, otočil jsem se.

„Jo, a jestli si nepospíšíme, tak se vrátí a dá nám trest za to, že se po večerce touláme hradem.“ Darren se ušklíbl a dohnal mě.

„Mě žádný trest dát nemůže, nemůžu za to, že nevíš kde jsme…“ Znovu jsem si odfrkl a uraženě jsem podotkl.

„Nejsi moc trpělivý, co? A už tak skoro jsme… jen tak pro zajímavost… A ještě něco, já moc dobře vím kde jsme…“ Darren se znovu rozesmál, ale pak už to nekomentoval. Byl jsem si však jistý, že se usmívá, ale v té tmě, která tu teď panovala jsem to nemohl říct určitě.

 

 

„Takže, tady je tvá postel a s ostatními se seznámíš až ráno, jo?“ Zašeptal jsem potichu, protože jsem nechtěl rušit už spící kluky a Darren jen kývl hlavou, že mi rozumí. Když po několika minutách jsme zalézali do postele, měl jsem prazvláštní pocti, že není něco v pořádku, ale když mi Darren popřál dobrou noc, mé myšlenky se rozkutáleli jako nic a já brzy vstoupil do  říše snů. A možná někdo zašeptal, pokud to nebyl jen přelud mé unavené mysli:

„Vše je jen iluze a jen my můžeme určit jak bude skutečná…“

 

 

 

 

„Takže, ty jsi z Kruvalu?“ Zeptala se horlivě Darrena Hermiona a přitom si mazala chleba marmeládou. Tem se usmál a ignoroval Ronovo protočení očí a můj tichý smích, který jsem se pokoušel zakrýt náhlím záchvatem kašle. Musím přiznat, že Herm nic nepoznala.

„Ano, i když jsem rád, že jsem přestoupil… V Anglií je o hodně možnosti se uplatnit než u nás v Bulharsku a navíc tu mate velmi špičkové pedagogy a ti, kteří tu byli před dvěma roky si to tu moc vychvalovali… Hlavně tedy… Krum.. Hodně mluvil o Bradavicích a o tobě…“ Hermiona se rozzářila jako sluníčko a Ron se otočil k Ginny, která se spolu s Colinem probírali včerejší hodinu lektvaru. Podle toho co jsem pochytil, dostali proklatě dlouhý úkol – stejně jako my, i když s tím rozdílem, že mi jsme ho dostali předvčerejškem. Povzdychl jsem si, odstrčil nedojedenou snídani a vstal od dlouhého stolu, který patřil Nebelvíru.

„Musím si udělat úkoly, takže budu v knihovně.“ Řekl jsem Darrenovy, který se stále bavil s Herm a když přikývl, že chápe, odešel jsem. Až když jsem byl u vchodu uvědomil jsem si, že mě někdo sleduje. Opatrně jsem se otočil a zjistil jsem, že jsem sledován nejen profesorem lektvaru, ale i Darrenem. A bylo velmi prazvláštní, že oba když si všimli, že vím, že mě sledují, svůj pohled odvrátily. Potřásl jsem hlavou a zamířil do naší klubovny pro své věci.

V knihovně tak brzo nebylo moc lidí, ale mě to tak vyhovovalo. V poslední době jsem měl radši samotu a tak jsem občas zalezl do KNP (samozřejmě, že po škole, co si myslíte?! Že chodím za školu?! Ani nápad! To by mě Herm zabila!) a nevylez do té doby než už všichni spali nebo neodbyla půlnoc, i když někdy jsem v KNP i přenocoval a jednou jsem tak strávil  celý den. Tehdy byl první víkend a mě z ničeho nic přepadla velmi silná deprese. Prostě jsem ráno v sobotu, když byla většina studentu buď ještě v posteli nebo na snídani, proklouzl do komnaty. Nechal jsem si tam vytvořit obrovskou  tmavou postel s těžkými černými nebesy a krb v kterém plápolali plamínky ohně. Většinu dne jsem jen ležel na posteli a nechal se unášet vzpomínkami a myšlenkami nebo jsem něco kreslil. Když jsem se pak v neděli vrátil do klubovny, už tam na mě čekala profesorka přeměňování s Brumbálem. Bylo to dost hrozné a já dostal školní trest na celý příští týden (a ne, nikdo se mě neptal na můj názor a ani na to proč jsem byl v KNP). A pak mě téměř Herm seřvala, kde jsem byl a co to mělo znamenat. Ron byl též trochu rozzlobení, i když o hodně méně než Herm a oba profesorové, kteří na mě čekali v klubovně. Díky této „zradě“ jak ze strany přátel tak Brumbála, jsem byl vůči ním nějakou dobu trochu chladnější, ale zlost na Brumbála stále přetrvávala  a přetrvává a to nejen kvůli tomu co se ve škole stalo, ale i kvůli Siriusovy.

Pozdravil jsem knihovnici a sedl jsem do nějakého odlehlého kouta knihovny, abych měl nějaké soukromý a dal se do práce. Lektvary, formule, přeměňování a pak jasnovidectví. Právě jsem dodělával úkol z dějin, když na mě a můj rozpracovaný úkol padl velký stín a když jsem vzhlédl, zjistil jsem, že se ke mně naklání Darren.

„Ahoj, jak to jde?“ Pokrčil jsme rameny dopsal poslední větu, pak jsem zavřel všechny knihy a otočil se k novému spolužákovy.

„Tak, jaký máš názor na Herm, Rona a na všechny ostatní?“ Darren stejně jako já před chvíli pokrčil neurčitě rameny, ale pak přeci jen řekl.

„Hermiona, nebo jestli chceš, Herm, by měla méně číst a učit se, ale jinak je to úžasná osoba, takže Viktor v tomhle ohledu nelhal, sice se mohl zmínit, že tu je jedno strašidlo s poněkud…. Zvláštním smyslem pro humor, ale jinak to jde. Pokud je o Rona, ujde.. A ostatní, zatím nevím…“ Usmál jsme se a pak jsem dal všechny věci do tašky.

„Takže jsi se už setkal s Protivou, to je to strašidlo…“ Řekl jsem a pohlédl na hodiny, které vyseli u vchodu do knihovny.

11:30… Na chvíli jsem ztuhl a pak jsem zmateně zamrkal.

„Stalo se něco?“ Zeptal se ustaraně Darren a pohlédl směrem, kterým jsme se díval. Na jeho tváři se objevil usměv.

„Ach, promiň… Poslala mě Hermiona, abych tě odtrhl od učení a třeba i násilím  dostal  na oběd… Půjdeš dobrovolně nebo mohu použít násilí?“ Potřásl jsme hlavou a pak jsem si povzdychl.
 „Půjdu dobrovolně, ale nejdřív si odnesu věci do klubovny….“ Darren se usmál a pak jsme se spolu vydali pryč z knihovny.




Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: