Doporučujeme: Měření rychlosti internetu | TV program | Zkus to jinak - logicky | Stahovač videí z YouTube | Psí Park | Služby pro Váš web | Italo.cz

Blog Gwen-Morituri te salutant —

3. Kapitola

Datum: 7. 10. 2007 14.38 | Autor: gwen | 2650× | Kategorie: Harry Potter a Pomsta lorda Voldemorta | Komentáře: 10

Další kapitola od Piper...Snad se vám bude líbit.
Co se týče mích povídek, omlouvám se že jsem stále nic nepřidala, ale poslední dobou nemám moc na psaní energii...Škola je teď pro mě strašně důležitá a když vám navíc řekne doktor, že nemůžete jít na školu o kterou jste měli zájem ze zdravotních důvodů...Uznejte, že pak člověk fakticky strácí chuť cokoliv dělat...Ale pokud budete chtít, můžu sem vložit jeden sloh, který jsem psala ve škole na téma Jak jsme pomohli Africe...Má to osm stránek a je to taková nehezká verze budoucnosti...Sice asi nějaké narážky nepochopíte, ale myslím že se mi to celkem povedlo...Je to jen na vás, písnětě do komentářů...Dík.

 

Do síně jsme dorazili za pět minut a když jsme si oba sedali k Ronovy a Hermioně stále jsme se bavili o jednom lektvaru, který jsme měli vařit za pár dní.

„Ahoj,“ pozdravil jsem své přátele a ignoroval jsem zkoumavý pohled světle modrých očí, které mě sledovali od té doby co jsme spolu Darrenem vstoupily. Nevím jestli se mi to zdálo nebo i Darren všiml Brumbálova pohledu, ale jestli to zaznamenal, nijak to nekomentoval. Když jsem si naložil nějaké jídlo, ponořil jsme se od svým myšlenek, z kterým mě vytrhl až hlas profesora Brumbála.

„Harry, potřebuji s tebou něco probrat, můžeš přijít až se najíš ke mně?“ Váhavě jsem se na něj podíval a pak na své přátele, ti nás sledovali a Hermiona se tvářila ustaraně.

„Udělal jsme něco špatného, pane?“ Zeptal jsem se opatrně a když jsem spatřil na Brumbálově tváři překvapený výraz, byl jsem si jistý, že mě Snape pozoruje.

„Ne, Harry, jen si s tebou potřebuji o něčem promluvit…“ Řekl s tím s vím obvyklým úsměvem a pak odešel.

„Co to mělo znamenat?“ Zeptala se Hermiona, ale nedokázal jsem jí odpovědět, nic jsem nechápal. Co se tu u všech všudy děje?! To se celý svět náhle zbláznil?! Potřásl jsem hlavou a odstrčil jsem svůj oběd, na jídlo jsem už neměl chuť. Kývl jsem na Darrena a zamířil k ředitelně, chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou. A čím méně času budu muset strávit ve společnosti Brumbálem, tím lip – jak pro mě tak pro Brumbála. Po chvilce jsem už stál před dveřmi a když jsem zaklepal, Brumbálův hlas mě vyzval ať jdu dál. Váhavě jsem vstoupil do ředitelny a když jsem v jednom křesle uviděl blonďatého vysokého muže, mé srdce se na okamžik zastavilo. Lucius Malfoy pomalu vstal a usmál se na mě tím povýšením pohledem, na který jsem byl zvyklí od jeho syna.

„Ale, ale … Tak se zdá, že se znovu setkáváme, pane Pottere…“ Ale to jsem nevnímal, nevím, jak jsem to věděl, ale náhle jsem si uvědomoval, že do síně míří něco co tam nepatří nebo spíš něco co tam nemělo co dělat – raptoři. 

 

 

„Co se asi stalo?“ Zeptal se Darren Rona a přitom se vrtal ve svém jídle. Ron pokrčil rameny, ale jen řekl:

„Nevím, ale doufám, že to není nic špatného.“ Náhle se síni rozlehl silný syčivý zvuk a do síně vskočily dva velcí „ještěři“ s dlouhými pařáty a výhružně syčely. Všichni studenti se okamžitě dali do křiku a začali couvat, ale raptoři tomu nevěnovali  sebemenší pozornost. Kráčeli pozvolna  k učitelskému stolu a jejich drápy na zadních nohou vydávali tiché klapavé zvuky, jak dopadali na kamenou podlahu. Pozorně se rozhlíželi a z jejich tmavých očí čišela přímo neuvěřitelná inteligence. Oba raptoři měřily téměř šest metrů a po celém těla se jim táhli široké červené pruhy – byli to utahraptoři, největší ze svého druhu. A nejnebezpečnější.  Většina studentu se tiskla ke zdem, jen Darren zůstal sedět na svém místě a naprosto zaskočeně pozoroval blíží si se raptory. Od raptoru ho dělilo jen pár metrů… dva mety… jeden metr…  Když se díval do očí raptora, který stál u ně nejblíže něco se v něm konečně stalo a on rychle uskočil, ale jeden z drápu raptora ho zasáhl. Ostrá bolest ho téměř zaslepila a Darren spadl na zem. Tiše vykřikl a už se připravoval na velmi bolestnou smrt, když před něj skočil další raptor. Tenhle byl o dost menší než jeho dva druhové, ale když na  ně začal syčet a svými předními tlapy kroužit ve tvaru kruhů, šel z něj strach. Vyšší raptoři ztuhli, ale pak jeden z nich zaklonil hlavu a vydal vysoký zvuk, který zněl poněkud legračně, ale Darrenův „ochránce“ se trochu uvolnil a jak si Darren všiml, nebyl jen menší než jeho druhové, ale i hubenější. Nečekaně se raptoři otočily a odešli.  Po jejich odchodu do síně vtrhl Brumbál s Luciusem Malfoyem a když oba spařily raptora, stojícím se nad Darrenem, ztuhli. Raptor se na ně podíval a změnil podobu. Náhle místo něj tam stál Harry a trhavě oddychoval. Pak se sesunul na zem, vedle Darrena a upadl do bezvědomí.

 

 

Nejspíš jsem silně zbledl, protože se Brumbál zatvářil ustaraně, ale to mi bylo jedno. Bez jakýkoliv vysvětlení jsem přímo utekl z ředitelny a vyrazil k síni. Nevím jestli mě následovali, ale teď jsem myslel na něco jiného. Na raptory. Běžel jsem co nejrychleji a přitom jsem si sundával hábit, stejně mi nebude k ničemu. Když jsem stál téměř u síně, odkopl jsem boty a vtrhl dovnitř. Většina studentů se s učiteli tiskla ke stěně a vystrašeně pozorovali dva raptory, kteří byli až nebezpečně blízko Darrena, který vypadal naprosto zaskočeně. Náhle se Darren prudce zvedl a pokusil se o útěk, ale jedna z tlap raptora ho zasáhla a on spadl na zem a vykřikl bolestí. Tiše jsem zanadával a rozběhl jsem se k raptorům, proměnil jsem se a přeskočil nic netušící raptory, trhnutím pravé nohy jsem opsal půlkruh a dopadl jsem tváří v tvář raptorům a začal na ně varovně syčet a pro jistotou jsem i kroužil předními tlapy do tvarů kruhu. Raptoři ztuhli, ale pak jeden z nich zaklonil hlavu a vydal  hlasitý zvuk, který zněl téměř omluvně, jen kdyby si raptoři uvědomovali co to slovo znamená. Náhle se raptoři otočily a odešli. Po chvilce naprostého ticha do síně rychlím krokem napochodoval Brumbál s Malfoyem v patách a když mě spatřili jak stojím nad Darrenem, ztuhli. Byl jsem vyčerpaný, ale stále jsem měl dost sil, abych se proměnil zpátky do lidské podoby a pak jsem sklouzl na podlahu a mou mysl zaplnila prazvláštní mlha bezvědomí.

 

 

Když jsem se znovu probudil, přivítala mě bílá barva a příjemné ticho. Pomalu jsem se nadechl a posadil se. Podle oblohy jsem zjistil, že je už večer, v duchu jsem zaklel a tiše jsem vyklouzl z postele. Mé smysli byli stále velmi citlivé, i když od přeměny v raptora už uběhlo mnoho hodin, dokázal jsem bez váhání určit, kdo je ve vedlejší místnosti. Brumbál, Snape, Malfoy a k mému překvapení i ministr. Přiblížil jsem se blíže ke dveřím a začal se soustředit na to říkali, právě promluvil ministr.

„A ví se jak se sem ta… stvoření dostala?“

„Někdo je sem poslal a ty stvořený, byli utahraptoři.“ Řekl jsem klidně a vstoupil jsem dovnitř.

„Pottere, co jste to zas provedl a co tím myslíte…?!“ Ušklíbl jsem se, ale jeho otázky jsem ignoroval. Stanul jsem před Brumbálem a chvíli jsem si ho prohlížel pak jsem se otočil k Malfoyovy a po chvíli jsem pohlédl Brumbálovy do očí.

„Předtím než na školu zaútočily, ti raptoři jste chtěl semnou mluvit, o co šlo?“ Brumbál se zamračil a pak si povzdychl.

„Ano, ale teď to není důležité, Harry… Pověz nám, prosím, něco o těch tvorech, zdá se, že je znáš…“ Odfrkl jsem si a odvrátil jsem se od ředitele.

„Samozřejmě, že je znám – jako každý kdo se učil něco o dějepise nebo něco o evoluci, pane profesore. Ti „stvoření“ jak je nazval tady přítomný ministr nejsou nic víc než velmi inteligentní dinosauři, tedy přesněji raptoři. Tito raptoři nebo chcete – li utahraptoři patří mezí největší a nejnebezpečnější predátory v době křídové. Jsou rychlí, mršní a jak jsme už řekl, velmi inteligentní.“ Odmlčel jsem se a s úsměvem jsem pozoroval zaskočené výrazy ve tvářích přítomných dospělých.

„Dinosauři?! Vždyť ti vymřeli nebo ne?“

„Ano, vyhynuli, takže to znamená, že si někdo hrál z časem…“ Pokrčil jsem lhostejně rameny a pak jsem se vydal zpátky k posteli. Dospělí mě následovali a když jsem se schoulil na posteli a přitáhl jsem si přikrývku až bradě, pokračoval jsem.

„Je jen pár lidí, kteří by něco takového dokázali, ale nějakou dobu se nemusíme obávat dalšího útoku, něco takového si vyžaduje mnoho energie, ale i velkého úsilí a soustředění.“ Na chvíli jsem se odmlčel a pak jsem se zeptal:

„Je Darren v pořádku?“

„Ano, měl jen slabé škrábnutí, nic víc.“ Přikývl jsem a ještě víc jsem se schoulil do klubíčka. Nechtěl jsem to nikomu přiznat, ale měl jsem obavy a to velké. Ten, kdo je sem poslal musel být opravdu silný a pochyboval jsme, že by Voldemorta něco takového napadalo, takže z toho vypadává, ale kdo by jiný byl tak silný, že by dokázal z dávné minulosti přivést dva raptory? Na to jsme si nedokázal odpovědět.

„Dobrá, Korneliusi, musím s tebou ještě něco probrat, ale pojďme do mé pracovny. Severusi, Luciusi.“

„Půjdu s vámi, stejně musím ještě něco udělat.“ Snape kývl na Malfoye a s Brumbálem a ministrem opustily ošetřovnu. Pozoroval jsem odcházejícího Brumbála do té doby než vyšel z ošetřovny a pak jsem si tiše povzdychl. Neřekl jsem jim vše co jsem věděl, ale nějak jsem neviděl žádný důvod jim to říkat.

„Copak, Harry, stalo se něco?“ Zavrtěl jsem hlavou a pak se prudce podíval na Malfoye. Ten se usmíval a když  jsem nějakou chvíli jen mlčel a ostražitě ho pozoroval, sedl si vedle mě na postel a uchopil mou ruku do své. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale nedovolil mi to, spíš si mě přitáhl do náruče a donutil mě položit si hlavu na jeho hrudník. Po několika minutách, po kterých jsem se snažil se dostat z jeho sevření jsem to vzdal. Zavřel jsem oči a nechal ho, aby si mě posadil do klína a tiše mi do ucha šeptal uklidňující slova, která jsem jen ztěží vnímal.  Překvapivě jemně mi přejel prsty po tváři a pak mi odhrnul košili a  přejel prstem po žíle na krku. Lehce jsem se zachvěl, ale nijak jsem jeho podivné počínání nekomentoval. Náhle jsem na krku v místě kde byla žíla, po které před chvíli přejížděl prstem, slabou bolest. Tiše jsem sykl boleti a trhnutím jsem se pokusil dostat z jeho blízkosti. Malfoy mi to však nedovolil a jak jsem si uvědomil, injekční stříkačku, kterou držel v ruce, zavedl hloub do mé žily.

„Ne,“ zašeptal jsem ztěžka a  pokusil se jehlu vytáhnout z krku. Lucius (to skloňování je děs, už nepíšu příjmení jen jméno :):)) mi jednou rukou sevřel obě zápěstí a druhou pomalu stlačoval píst od injekce, takže do mé krve se náhle dostala pro mě neznámá látka. Lucius šetrně vytáhl jehlu z mé žily a krku a  položil injekci na stolek vedle postele, pak mi začal místo, kam mi jehlu „bodnul“ masírovat. Tiše jsem zakňučel a pevně zavřel oči. Po nějaké chvilce mě Lucius položil na postel a přikryl  přikrývkou. Cítil jsem se ho hodně unavený a brzy jsme se ponořil do další noční můry, ale tentokrát nebyla skutečná – nebo snad ano?

 

 

Ocitl jsem se v temné místnosti a jak jsem si uvědomil seděl jsem v nějakém křesle, které bylo potažené černým sametem. Přede mnou klečel nějaká muž a třásl se. Podepřel jsem si hlavu rukou, která rozhodně nebyla má. Kdybych mohl, zalapal bych po dechu. Voldemort mě znovu uvěznil ve svém těle a já nemohl nic dělat. Náhle Voldemort vstal a přešel k muži, v rukou otáčel svou hůlkou a přitom pozorně pozoroval muže, který stále před ním klečel.

 

„Zklamal jsi mě, Notte… Čekal jsem od tebe o mnoho víc…“

 

„Odpust tě, pane…Snažil jsem se, ale nikdo z nás nepočítal, že tam ta stvoření budou…“ Voldemort cosi zavrčel a začal přecházet po místnosti. Pak se zastavil a zeptal se:

 

„Podařilo se vám získat, to co jsem chtěl?“ Smrtijed rychle přikývl a vytáhl z kapsy hábitu nějaký balíček a podal ho Voldemortovy.  Ten si ho od něj převzal a kývnutím hlavy vyzval muže, aby odešel. Nott jeho přání splnil okamžitě a bez jediného slova opustil místnost, Nezdálo se, že by si toho Voldemort nějak  všiml. Měl oči jen pro ten záhadný balíček a když ho opatrně začal rozbalovat, cítil jsem jeho vzrušení a vítězoslavný pocit, které byl velmi silný a já měl pocit, že teď jsem ve velkém průšvihu a to nejen já. Voldemort odhodil látku, která ten záhadný předmět chránila a já spatřil dlouhou dýku, která vypadal jako by byla vyrobena z nějakého křišťálu nebo z ledu. Přeběhl mi mráz po zádech a když se Voldemort začal smát, ztratil jsem vědomí (spojení je silné když jeden z nich spí, ale nefunguje, když je jeden z nich v bezvědomí – v originálu nevím jak to doopravdy je, ale tady…).

 

 

 

Tiše jsem vykřikl a prudce se posadil. Byl jsem stále na ošetřovně a venku právě odbíjela půlnoc. Odhrnul jsem přikrývku a opatrně vstal. I když se mi moc nechtělo, musel jsem za Brumbálem – musí to vědět. Tedy, měl by to vědět,  ale.. Čert ho vem! Řeknu mu to až zítra… možná… Znovu jsem si lehl a snažil se usnout, ale to co se stalo mi nedalo spát a tak jsem celý zbytek noci probděl a přemýšlel o tom co se v poslední době stalo. Z okna jsem pozoroval jak hvězdy pomalu blednou a obloha se rozjasňuje zářivými barvami. Když slunce začalo vycházet, po mých tvářích se už kutáleli slzy a neměl jsem sílu je zastavit. Cítil jsem obrovský smutek a toužil jsem být s rodiči a hlavně Siriusem. Ale v nitru, někde pěkně hluboko jsem věděl, že to není možné. Oni byli mrtví a už nikdy nevrátí….

Slunce vyšlo a zaplnilo ošetřovnu zlatavými odlesky. Jako omámeny jsem vstal a tiše jsem vyšel z ošetřovny, nevěděl jsem kam mířím, ale bylo mi to jedno. Kamenná podlaha mě pod bosými chodidly studila, ale mohl jsem se na nejvýš tak nachladit. Mé kroky mě nakonec zavedli k jezeru, kde jsem si sedl a pozoroval neklidnou hladinu jak se vlní a třpytí. Když jsem snad po pár hodinách zaslechl někoho volat mé jméno, zavřel jsem oči a lehl si na trávu, která byla z části pokryta jinovatkou. Volání zesílilo, ale ignoroval jsem to a pevněji sevřel víčka.

„Harry,“ zašeptal známi hlas a když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že se nad mnou týčí obrovská postava Hagrida.

„Harry? Jsi v pořádku?“ Nezmohl jsem se na nic víc než zakroucení hlavy a cítil jsem jak mi po tvářích znovu stékají slzy.

„Harry?“ Obr se ke mně chtěl sklonit a nejspíš mě chtěl odvést zpátky na ošetřovnu, ale to jsem neměl v úmyslu a tak jsem rychle vstal a aniž bych cokoliv řekl, utekl jsem a zanechal překvapeného Hagrida za sebou.

 

 

Utíkal jsem hustím lesem a ani jedinkrát se neotočil. Chtěl jsem pryč, pryč co nejdál od toho to světa, světa, který jsem začal nenávidět… Bolest v mém boku se neustále stupňovala, ale nezpomaloval jsem. Nemohl jsem…  Pod nohama mi praskali větvičky a šum listí, který tu neustále panoval mi dnes nepřipadal tak zlověstný jako obvykle. Náhle jsem zastavil a chytl jsem se stromu, který byl nejblíže. Na tváři jsem cítil jeho tvrdou kůry a když jsem sklouzl na zem, rozplakal jsem se bolestí, která mě konečně stáhla dolů.

Ach, Siriusi… Proč? Proč jsi mě tu nechal samotného? Proč?!

 

„Proč?!!!!! Proč?! Sakra, proč?!!“ Zakřičel jsem bolestně a úplně jsem se sesunul na zem, posetou listím a větvičkami. Tak jsem se stočil do klubíčka a nechal jsem ať bolet zaplaví celé mé tělo….




Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: