Doporučujeme: Zkracovač dlouhých adres | Stahovač videí z YouTube | Italo.cz | Snadné sdílení souborů | Služby pro Váš web | Psí Park | Zkus to jinak - logicky

Blog Gwen-Morituri te salutant —

4. Kapitola

Datum: 26. 12. 2007 19.20 | Autor: gwen | 3006× | Kategorie: Harry Potter a Pomsta lorda Voldemorta | Komentáře: 13

Milý zlatí...Já, Santa, vám přináším novou kapitolu...Ale ne ode mě, ale od Piper. Doufám, že se vám bude líbit...Můžete to brát jako takový opožděný dáreček k Vánocům...Na Silvestra snad přibude i něco ode mě...Mějte se pěkně a hezké svátky!!!!!

Darren kráčel prázdnými chodbami a přitom si přál, aby tohle byla jen další noční můra, která zase brzy zmizí. Ale bohužel tohle nebyl sen – byla to skutečnost. Už to bylo několik hodin, co si ho do ředitelny zavolal Brumbál. Harry utekl a momentálně se nevědělo, kde se nachází a jestli je v pořádku. A teď Darren bezcílně bloumal hradem a přemýšlel, kam by mohl chlapec utéct a hlavně z jakého důvodu utekl. Od Hermiony a Rona se dozvěděl,  že Harry občas na pár hodin zmizel, ale vždy se vrátil a jen jedinkrát byl pryč celý den…  Darren si povzdychl a když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že se nachází u brány. Náhle ztuhl a pak se na jeho rtech objevil úsměv. Podle Brumbála ho naposledy spatřil Hagrid a to u lesa, ale tam zatím nepátrali… Nejspíš neočekávali, že by Harry chtěl doopravdy utéct. Darren zaváhal, ale pak si přitáhl plášť blíž k tělu a vydal se k lesu najít svého mladšího spolužáka.

 

 

Brumbál si povzdychl a zahleděl se na zapadající slunce. V poslední době si začal dělat velké starosti. Nejenže Voldemort neuvěřitelně sílil, ale Harry se začal… chovat velmi podivně. Ty jeho útěky do KNP a jeho občasná chladnost vůči jeho přátelům a jemu… Brumbál si znovu povzdychl a pak si sedl do křesla a zahleděl se přes své brýle na studentku a studenta z Nebelvírské koleje.

„Nevíte, kam by mohl Harry jít?“ Zeptal se klidným, i když trochu smutným hlasem. Hermiona zavrtěla hlavou a přitom neustále vzlykala. Ron, chvíli přemýšlel, ale pak také zavrtěl hlavou. Brumbál přikývl a znovu se zahleděl na zapadající slunce. 

„Mysleli jsme, že znovu utekl do KNP, ale když jsme ho tam nenašli a ani nikde jinde… Pane bože, vždyť to nedává smysl… Je sice pravda, že se v poslední době choval… trochu jinak než obvykle, ale tohle… “ Ron se odmlčel, čehož využila Hermiona a tiše ze sebe vysoukala jediné slovo:

„Proč?“ Brumbál se na ní podíval, ale nedokázal jí odpovědět.

 

 

Tiché hlasy, šepot, který zněl jako šustění listi ve větru…. Zmateně jsem zamrkal a prudce jsem otevřel oči. Stále jsem se nacházel v lese a příjemné ticho mě hřálo na duši. Zhluboka jsem vdechoval příjemnou vůni lesa a nechal své myšlenky jen tak bloudit svou myslí. Hlas náhle zesílil a když jsem si uvědomil, že patří Darrenovy, otočil jsem se na bok a na okamžik zaváhal, ale pak ve mně vyhrál pocit samoty a bolesti a zavolal jsem Darrenovo jméno.  Netrvalo dlouho a za pár minut a už Darren klečel u mě a ptal se mě jestli jsem v pořádku. Váhavě jsem přikývl a když mě Darren vzal do náruče a vydal se semnou k hradu, nijak jsem neprotestoval. Poněkud mě překvapilo, že už je noc, ale nijak jsem to nekomentoval, jen jsem v duchu tiše zaúpěl, nad tím, jak bude Brumbál zuřit. Darren otevřel těžké dřevěné dveře mávnutím hůlky a trochu si mě přitáhl více k sobě. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst, ale měl jsem pocit, že se na mě hněvá.

„Promiň.“ Zašeptal jsem zničeně a pevně jsem semknul víčka.

„Harry… Nemusíš se omlouvat… Chápu tě…“  Když jsem se podíval do tváře, uvědomil jsem si, že Darren je možná jediný na této škole komu mohu věřit. Po tomto krátkém „rozhovoru“ jsme celý zbytek cesty mlčeli  a zabývali se svými myšlenkami. Když Darren zastavil před ředitelnou, jemně mě postavil na nohy a řekl aktuální heslo. Když jsme vyjížděli nahoru, zmocnila se mě panika a měl jsem obrovskou chuť se okamžitě obrátit a odejít, ale to jsem nemohl udělat a to nejen kvůli Darrenovy. Váhavě jsem zaklepal na dveře od ředitelny a když se ozvalo unavené „Dále“, spolu s Darrenem  jsem vstoupil dovnitř. V Brumbálově pracovně také byli mí dva „kamarádi“ a když mě spatřily, rychle vstali ze židle a Hermiona, která očividně plakala, mi teď chtěla vrazit facku, ale Darren jí zastavil a objal mě kolem ramen. Hermiona na chvíli ztuhla, ale pak na mě začala křičet. 

„Co si myslíš, že děláš?! Několikrát se schováš v KNP a teď utečeš z ošetřovny! Jak si to jen představuješ?!“ O krok jsem od ní odstoupil a tiše zasyčel:

„Do toho ti nic není!“  Cítil jsem jak Darren sebou slabě cukl, ale teď mi to všechno bylo jedno.

„A pokud jste celou dobu věděli, že občas chodím do KNP, tak proč jste za mnou nepřišli, hm?! Proč jste mi odmítli pomoct, když jsem to potřeboval?! Proč?!“ Po tvářích mi začali stékat slzy a když se nikdo neměl k odpovědi, tiše jsem zašeptal:

„Proč na to nic neříkáš, Hermiono? Nechceš mi odpovědět? Dobrá, odpovím si sám…  Proč jste za mnou nezašli? Jednoduše – nezaleží vám na mě, jde vám jen o to, abych zabil Voldemorta a zachránil vám kůži, co? A pak bude co, Herm? Co jste zamýšleli se mnou udělat? Zavřít mě do Azkabanu?!“ Zavrtěl jsem hlavou a pak pokračoval, ignorujíc, slzy, které mi stékali po tvářích i ty, které stékali po tváři Hermiony.

„A i odpověď na mou druhou otázku je prostá, jednoduchá… Ale nemám sílu ji vyslovit, Herm… Už ne… Nenávidím vás… Nenávidím vás z celého srdce… Za to, že jste mě zradily… Sbohem, Herm… Doufám, že se už nikdy neuvidíme…“ A s tím jsem odešel aniž bych se jedinkrát otočil. Jediné na co jsem myslel, byla bolest, kterou jsem cítil… Bolest, která mi trhala duši na malé kousky.

 

 

Utíkal jsem, znovu jsem utíkal od tohoto místa a doufal, že je to tentokrát naposledy. Byl jsem sám, opuštěný, ztracený v světě, který jsem začal nenávidět. A mí přátele.. mě zradily…

„Harry! Harry, prosím, zastav!“ Darrenův hlas mě vytrhl z myšlenek a když jsem zastavil a otočil se k němu, také zastavil.

„Harry…“ Zašeptal tiše a když jsem se mu podíval do očí, tělem mi projela ostrá bolest a kdyby mě včas nezachytil spadl bych na zem.

„Klid, to bude dobrý…“

„Co se to děje, Darrene? A proč?“ Darren si tiše povzdychl a pak zašeptal:

„Nevím, Harry… Nevím..“

Opravdu nevím, Harry… Je mi to líto… Jen jsem chtěl zjistit, jestli Brumbál  opravdu zabil  Laurenta…Mého syna… Odpusť mi, Harry… Ale nějak… Nějak se jeho duše probouzí a to v tobě…

 

 

Drobný chlapec seděl v tmavě zeleném křesle a bavili se tím, že pozoroval jak jeho otec pracuje. Jeho otec, Tom Rojvol Raddle, jinak znám jako lord Voldemort nebo Pán zla, právě vyplňoval nějaké papíry a přitom se neustále mračil. Laurent se usmál a nečekaně prohlásil:

 

„Maminka říkala, že když se budeš moc mračit, budeš mít vrásky.“ Voldemort vzhlédl a pak si tiše povzdychl a podíval se na svého jediného syna.

 

„V tom má nejspíš maminka pravdu… A náhodou.. Neříkala, že máš jít už spát?“ Laurent zmateně zamrkal a zatvářil se provinile.

 

„Nemohu usnout..“ Voldemort se usmál a odložil papíry.

 

„A pomohlo by ti, kdybych ti něco přečetl?“ Laurent se rozzářil  a začal přikyvovat. Voldemort se zasmál a vstal od svého stolu. Jeho syn k němu do cupital a jemně mu sevřel pravou ruku. Voldemort ho pohladil po světlých vláskách a spolu zamířily do Lautentova pokojíčku.

 

Nikdo na hradě Temného pána, netušil, že tento večer na hrad zaútočí bystrozoři s Fénixovým řádem a nikdo ani v nejmenší neočekával, že se boj  změní v neuvěřitelný masakr a  mezi jeho  obětmi bude i jediný syn jejich pána – malý Laurent Thomas Raddle… 

 

 

 

Severus si povzdychl a promnul si spánky, v kterých mu začala tepat ostrá bolest. Bohužel netrápila ho jen bolest hlavy, ale i dávné vzpomínky. Znovu si upil z křištálové sklenice a odhrnul listy pergameny stranou. Už toho měl pro dnešek dost. Severus vstal a zamířil k oknu a ve vzpomínkách zabloudil do své minulosti.

Dnes je to už deset let co malý Laurent … Proč se to muselo stát? Vždyť mu bylo jen šest let, když do jeho pokojíčku vtrhla tlupa bystrozorů s členy Fénixova řádu a bezcitně ho zabila… A nakonec nikdo nebyl ani potrestán! Vždyť tam někdo zabil malé nevinné dítě! No a, že to byl právě syn Pána zla! Bylo to dítě…

Severus si znovu povzdychl a šel si lehnout.

 

 

Bylo něco po půlnoci a já byl stále na ošetřovně. A byl jsem připoután a to i přes protesty Darrena. K mému znechucení mě o pár minut poctil svou návštěvou Brumbál. Snažil se mě přesvědčit, abych přestal „trucovat“ a odpustil svým přátelům. Měl jsem sto chutí po něm něco hodit, ale naštěstí jsem se ovládl a jen jsem mu řekl, že netrucuji, ale že právě protestuji proti skoro všem a všemu a pokud jde o mé „přátele“, nechci je do konce svého života vidět. Na to mi neokázal nijak odpovědět, takže svou snahu vzdal a odešel. A znovu jsem se ocitl sám…

Pokoušel jsem se usnout, ale nějak mi v tom něco bránilo. Možná to byl strach z toho, že kdybych usnul, mohl bych se ocitnout znovu v mysli Voldemorta a dnes bych něco takového zažít rozhodně nechtěl. A tak mi nezbylo nic jiného, než se utápět v depresivních myšlenkách a občas si otráveně povzdychnout. Už jsem ztrácel naději na záchranu, když se někdo vkradl na ošetřovnu a vydal se k mém posteli. Srdce mi rychle tlouklo a když se závěsy pomalu odsouvali stranou, měl jsem pocit, že mi snad srdce vyskočí z hrudi. Byl jsem uvázaný k lůžku a má hůlka byla u ředitele… Jednoduše… byl jsem v pytli a navíc jsem byl naprosto bezbranný…

„Harry?“ Když se ozval Darrenův hlas, vydechl jsem úlevou a neměl jsem daleko k infarktu.

„Darrene? Co tady děláš?“  Můj nový spolužák se ušklíbl a sedl si vedle mě na postel. Jak jsem si uvědomil, na sobě měl černý cestovní plášť a v ruce držel nějakou knihu.

„Nevidíš mě snad rád, Harry?“

„To není pravda, Darrene a ty to moc dobře víš… Jen mě překvapuje, že se ti podařilo proklouznout kolem Brumbála a Hermiony…“ Darren potřásl nechápavě hlavou, ale pak položil knihu na stolek a začal rozvazovat „pouta“, která mě poutala. Když jsem byl volný, pomalu jsem se posadil a podezíravě si Darrena měřil.

„Brumbál ti dovolil…“

„Ne.“

„Takže, asi jsi si vědom toho, že můžeš mít kvůli mně problémy, že?“

„Tady nejde o mě, Harry… Ale jde o tebe a tvůj život…“ Zamračil jsem se pohlédl na knihu, která stále byla na stolku. Byla poměrně tlustá a nejspíš i těžká. Kožená vazba byla téměř neporušena a zlatím písmem bylo na obalu napsáno několik slov, ale jak jsem si uvědomil bylo to v azbuce a tu neovládám. Zmateně jsem zamrkal a když si Darren uvědomil, kam míří můj zvídaví pohled, usmál se.

„To je pro tebe… Pamatuješ na ty draky co má Hagrid? Tato kniha o nich pojednává…“

„Jsem rád, že jsi přišel a děkuji za knihu, ale… Ale já neumím rusky, Darrene.“ A bezradně jsem zavrtěl hlavou.

„Ruštinu nepotřebuješ. Obal je sice v azbuce, ale je z jiné knihy…“

„Ta kniha je moje,“dodal, když spatřil nechápavý výraz, který se usadil na mé tváři. Zahanbeně jsem se usmál a tiše jsem poděkoval.

„Není zač…Hmm, je mi to líto, ale už budu muset jít..“

„Chápu a ještě jednou děkuji…“

„Tak dobrou…“

„Dobrou, Harry a …sladké sny…“ Ušklíbl jsem se a ulehl. Po pár minutách štěstí, které jsem cítil z Darrenovy návštěvy začalo pomalu vyprchávat. A tak jsem se rozhodl pustit se o knihy, kterou mi Darren donesl. 




Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: