Doporučujeme: Zkracovač dlouhých adres | Italo.cz | Psí Park | Snadné sdílení souborů | TV program | Stahovač videí z YouTube | Zkus to jinak - logicky

Blog Gwen-Morituri te salutant —

9. Kapitola - Láska, Angela, znovu Noctuelle a návrat

Datum: 31. 12. 2007 16.37 | Autor: gwen | 3052× | Kategorie: Harry Potter a Poslední moc - Piper | Komentáře: 22

Další kapitola od Piper!!!
Tímto vám všem chceme já, Gwen, ale i moje sestra Piper popřát hezkého Silvestra!
Nepřežente to s pitím a hodně štěstí do Nového roku!
PS.: U kapitolu je také takové "oznámení" od Piper...

„Hermiono,“ ozval se Ronův hlas a Hermiona, která seděla na posteli a četla si nějakou učebnici, vzhlédla.

„Ano?“

„Já… mohu dál?“  Když Hermiona přikývla, Ron se vedle ní posadil a tiše si povzdychl.

„Co se děje, Rone?“ Zeptala se, i když moc dobře věděla co ho trápí. Byl to Harry. Když Ron stále mlčel, odložila knihu a váhavě položila ruku na Ronovo rameno. Jejich pohledy se setkali – byli teď tak blízko, že cítily na tvářích dech toho druhého. Ron též váhavě zvedl ruku a pohladil Hermionu po tváři. Ta se slabě usmála a pak se k Ronovy naklonila.  Jejich rty se na okamžik setkaly a pak se od sebe rychle odtáhli. Rozpačitě pozorovali toho druhého a nemohly přijít na to co mají říct.

„Já..“

„To jsme …“  Oba zmlkli a pak se rozesmáli. Když se přestali smát, usmáli se na sebe a Ron se zvedl.

„Už půjdu, je pozdě…“ Hermiona  přikývla a věnovala Ronovy zářivý usměv.

„Dobrou noc, Rone,“ zašeptala.

„Dobrou noc, Hermiono,“ řekl Ron a vyšel z pokoje. Když zavřel dveře, Hermiona a se začervenala a tiše se začala smát, což jí překvapilo.  Cítila se velice šťastně a bylo to tak nádherné, ale měla na to právo? Vždyť Harry byl stále nezvěstní a nikdo nevěděl co s ním bylo když tu byl a co sním je. Lehce se zamračila, ale pak se znovu usmála položila knihu na stolem, Ron měl pravdu, už bylo pozdě a ona byla velmi unavená.

 

 

Remus seděl v kuchyni za dlouhým dřeveným stolem a rozhlížel se po něčem co by odpoutalo jeho myšlenky od starostí, které si dělal. Stále nevěděli kde je Harry a jestli je v pořádku. Vlastně od té doby co sem přišel se vše zkomplikovalo a strašně moc. Harryho uvěznění u Voldemorta, ty halucinace a ještě ten upír, nikdo nevěděl co se to děje a jak to dopadne. Když na svých ramennou ucítil něčí ruce, trhl sebou a když se otočil spatřil Tonks.

„Remusi, měl bys sis jít lehnout, aspoň na chvíli. Jestli se dozvíme něco nového, hned tě informujeme, slibuji.“ Remus přikývl a vstal. Tonks mu znovu položila ruce na ramena a slabím úsměvem se ho pokusila uklidnit. Ten jí usměv váhavě oplatil a pak zašeptal:

„Je mi to moc lito, v poslední době toho bylo tolik…Neměli jsme zrovna moc času na toho druhého, ale slibuji ti, že se to změní..“ Tonks mu položila ukazováček na rty, čímž ho umlčela a pak ho políbila. Když se od něj odtrhla klidně řekla:

„To je v pořádku, Remusi. Znám vážnost situace. Až se ve vyjasní, bude lip.“  Remus se znovu usmál a pak jí políbil na tvář a zašeptal jí do ucha:

„Miluji tě.“

„Já tebe taky.“ Remus si tiše povzdychl a pak odešel do pokoje se vyspat. A před tím než usnul přemýšlel,  co by mu Tonks  řekla, kdyby jí požádal o ruku.

 

 

Harry otevřel oči a zjistil, že je v nějakém pokoji a leží na posteli. Prudce se posadil a porozhlédl se po pokoji. Pokoj byl malý, ale útulný. Postel, skříň, menší stolek a dvě žídle  působily dojmem, že se nachází v jiném století. Harrymu se pomalu začali vybavovat vzpomínky na setkání s Armandem  i na Angelu a klub. Když se dotkl místa, kam si vrazil dýku, nahmatal obvaz. Zamračil se a pak se pokusil vstát, ale nemohl. Z boku mu vystřelila prudká bolest, která pohltila jeho tělo a Harry měl co dělat, aby nevykřikl bolestí. Když bolest ustoupila, Harry zavřel oči a zhluboka dýchal, aby se uklidnil.  Opatrně se nadzvedl a přisunul se blíž ke stěně, takže měl lepší výhled.

Náhle se otevřeli dveře a dovnitř vstoupila černovlasá žena.  Na sobě měla bílou blůzu a světle modrou sukni. A jak si Harry uvědomil byla bosá. Byla to Angela.

„Ahoj, maličký,“ usmála se na něj a sedla si vedle něj na postel.

„Je ti už lépe?“ Když Harry váhavě přikývl,  a když  mu lehce přejela hřbetem ruky po tváří, tak s mírným pobavením sledovala chlapcův udivený výraz.

„Kde to jsme?“ Zeptal se opatrně a pozorně Angelu sledoval, částečně věděl co se stalo v Armandově době, ale stále nevěděl jestli jí může věřit.

„V mém domě, ale to asi není to co bys chtěl slyšet, že? Jsi v Paříži.“ 

„V Paříži? To… znamená, že jsme ve Francii?“  Když Angela přikývla, Harry se zmateně rozhlédl a přemýšlel jak se z této situace dostat.

„Odkud jsi přišel ty? Z Anglie?“

„Ano, ale nevím jak jsem se tu ocitl. Moc si toho nepamatuji.“ Řekl nešťastně a povzdychl si. Angela si ho zamyšleně prohlížela a pak se začala ptát. Ptala se na to co si pamatoval – Harry jí řekl celou  pravdu od doby kdy ho smrtijedi unesli až po svůj divný sen, ze kterého ho probudil Snape a řekl jí, že si pamatuje jak šel spát a pak jen jak byl v tom klubu a pokoušel se Armandovy zabránit v tom co chtěl udělat. Když Angela slyšela o obřadu a elitě, lehce zbledla, ale pokynula chlapci, aby pokračoval.  Když skončil, vstala a začala přecházet po místnosti. Vypadala neklidně a na tváři jí utkvěl ustaraný výraz.

„Takže pokud jsem to dobře pochopila ten Voldemort vykonal obřad, který v tobě probudil nejen vzpomínky členů z elity, ale i jejich moc?“

„Ano i ne, mám jen jejich vzpomínky a  to jen některých členů elity a to zatím jen Armanda a pár vzpomínek Loniho, ale nemám …jejich moc… trochu mi to sice vysvětlil Armand, ale stále se mi zdá, že vše je tak zmatené.. I když… Je možné, že teď budu mít Armandovu moc…“

Angela ještě chvíli přecházela z místa na místo, ale pak se zastavila a zkoumavě se na chlapce zahleděla. Pak se usmála a znovu si sedla vedle něj.

„Umíš jeho moc ovládat?“ Znělo to téměř šibalsky, ale Harrymu to připadalo neuvěřitelné a hrozně zmatené. Pouze zavrtěl hlavou a když se Angela ještě ví usmála, znejistěl.

„Znám někoho, kdo ty může pomoct. Jestli budeš chtít…“  Harry sklopil pohled a nějakou chvíli se nejistě pohrával s okrajem peřiny, ale pak pohledl Angele do očí a váhavě přikývl.

„Výborně!“ Zvolala radostně a energicky vstala.

„Půjdeme k němu  až zítra, ano?  Zranění se sice dobře hojí, ale ještě musíš odpočívat. Přece jen jsi ztratil dost krve…“ Naposledy se usmála a pak odešla. Harry byl zaskočen jejím náhlím odchodem, ale když někdo prudce otevřel dveře, nadskočil. Byla to znovu Angela.  A tvářila se provinile.

„Ehmmm…Promiň…Ehmmm…Nechceš snídani?“ Harry se zatvářil překvapeně, ale s úsměvem přikývl.  Angela se zazubila odešla pro něco k snědku.

 

 

Jak se ukázalo, ten někdo kdo mu mohl s jeho novou mocí pomoct byl též upír, ale o mnoho starším než Angela nebo Armand. Jmenoval se Santiago a měl přibližně přes 600 let. Avšak i přes jeho vysoký věk vypadal velmi mladě a pohledně. Černé vlasy měl po lopatky a zlehka dopadali na černou košili, kterou měl  vždy rozepnutou. Černé kalhoty byli z hedvábí a zvýrazňovali jeho vysokou a štíhlou postavu. Vždy pozorné a ostražité černé oči byli jemné a ostře vynikali z jeho bledého obličeje.

Když se s Harrym setkal, zdálo se, že ho  chlapce zaujal a souhlasil, že mu pomůže. Výcvik mohl tedy započíst. Sice začali až tehdy, když se Harryho zranění úplně zacelilo, ale i tak měl Harry co dělat, aby to zvládl.  Po nějakém čase si zvykl, že večer měl se Santiagem výcvik, pak přibližně do deseti hodin spal a pak se buď učil do školy nebo se procházel po Paříži.  Ovládnou jeho novou moc mu už nečinilo žádný problém a také se dozvěděl více informací a to nejen o upírech.  Čím víc se blížil den kdy měl odejít, tím byl neklidnější a nervóznější.  Neodvážil se nikomu ze světa kouzel ozvat a to ani Voldemortovy. Mrzelo ho to, ale ještě větší  to pro něj bylo překvapení, když k němu dva týdny do začátku školy přiletěla Hedvika. Nesla nějaký balík a  když spatřila, že je Harry v pořádku šťastně zakoukala.  Harry se rozesmál a nějakou chvíli hladil Hedviku po peří až pak si od ní balíček vzal. Když však spatřil písmo na dopise, který byl k tomu zabalen, zlehka zbledl. Písmo hned poznal. Patřilo profesoru Snapeovy. Harry zaváhal, ale pak dopis otevřel. Stálo v něm:

Pottere, tohle vám posílá Pán zla. Nevím sice, jak zjistil kde se nacházíte (řád to neví), ale na tom nezáleží. Brzy vám osobně napíše, ale momentálně to nemohl učinit. Ministerstvo neví o vašem zmizení, takže by bylo lepší kdyby jste se moc neukazoval na veřejnosti a o hlavně té kouzelnické…  Doufám, že máte v úmyslu se vrátit do Bradavic…Kdyby ne, informujte Pána zla… A hlavně, Pottere, buďte opatrný a do ničeho se nezaplétejte…! S. Snape

Harry otevřel balík a usmál se. V balíku byl totiž jeho medvídek. Medvídek, který mu daroval Voldemort. Pak medvídka položil na postel a natáhl se na postel vedle něho. Chvíli jen na posteli ležel a pozoroval Hedveku, ale pak se otočil na břicho a opřel se o lokty. Pohlédl  na Hedviku a znovu se usmál. Ano, napíše jak Voldemortovy, tak Snapeovy a řádu. Takže jde se do toho. Náhle se před Harrym zjevili svitky pergamenu, inkoust a brk. Hedvika překvapeně zahoukala a Harry jí pohladil po křídle.

„Klid, to je v pořádku…“ Brk se náhle zvedl do vzduchu a začal podle Harryho myšlenek psát.  Tuto schopnost Harry přímo miloval, byla velmi užitečná a to nejen když si psal deník. Mohl tak zapsat své momentální myšlenky a to všechny. Brzy měl dopisy hodové, ale když Hedvika natáhla nožku, že dopisy donese majitelům, Harry zavrtěl hlavou.

„Dnes ne, Hedviko, až zítra ano? Jsi určitě unavená…“  Sova zahoukala a pak přeletěla ke stolku, kde se usadila a brzy usnula. Harry jí věnoval poslední usměv a pak odešel za Angelou jí informovat.

 

 

„Rone!“ Vykřikla dívka s hnědými vlasy a nevěřícně se dívala na dopis, který jí právě donesla Hedvika. Ostatní se na ní překvapeně podívali, ale ona se zmohla jen na to, e předala dopis Ronovy, který se nejdříve zamračil a pak zalapal po dechu. Začal rychle otvírat dopis a pak ho začal číst.

„Je to od…?“

„Jo, je od Harryho…“

„Čti nahlas!“ Vyhrkla Ginny a přisedla si k nim na postel.

„Milý, Rone, Hermiono a Ginny, odpust tě, že jsem vám nenapsal už dřív, ale  nemohl jsem. Nemohu vám, napsat kde jsem, ale brzy se uvidíme. Doufám, že jste v pořádku a znovu se omlouvám za způsobené starosti. Já jsem v pořádku a už se připravuji na NKÚ. Divné, že? Ale mnohé se změnilo… Vše vám později vysvětlím, ale prosím, nenaléhejte na mě, když se znovu setkáme…

 

P.S.: Gratuluji k oznaku, Rone, Hermiono… “ Ginny bratrovy vytrhla dopis z rukou a přečetla si ho, pak ale se usmála a začala jásat.

„On žije! On žije! Žije!!!!!“  Hermiona se rozesmála a objala Rona. Náhle do jejich pokoje vtrhl Sirius se Snapeam a oba vypadali zaskočeně, když spatřili tu scénku před sebou. Ginny se na ně usmála a vykřikla:

„Harry je naživu! Poslal nám dopis!“ Sirius si od ní vzal dopis a hned několikrát si ho přečet a až pak ho podal Snapeovy, tomu stačilo, že si dopis přečetl jen jednou a hned se vydal to oznámit Brumbálovy. Sirius si sedl na postel a zakryl si obličej dlaněmi, byl neuvěřitelně šťastní – jeho malý kmotřenec je v pořádku a brzy se vrátí do Bradavic.

 

 

Voldemort právě dočetl dopis, který mu poslala jeho láska a usmál se. Složil dopis a položil ho na stolem, který byl vedle postele, na které právě ležel. Od rozhovoru, který vedl s tím upírem – Armandem, uběhlo už nějaká doba, ale stále moc nechápal co vlastně měl Armand namysli, když řekl, že chce, aby se jeho láska stala členem elity. Měl snad Harry zastupovat kouzelníky, ale vždyť elita byla v rozpadu a už přes 500 let neexistovala… Nebo, že by už nadešel čas jí znovu obnovit? Voldemort si povzdychl, ale pak se usmál. Už brzy se znovu setkají a už nikomu nedovolí, aby Harrymu ublížil. S tím usnul.

 

 

Poznámky autora: Vím, že je to krátké (má to 3 stránky ve Wordu), ale nějak jsem došla k názoru, že zakončení není příliš radikální (je spíš nudné:)). Pokud jde o obsah.. děj je tu trochu zmatený a některé fakty a události asi nemusí zapadat k sobě a za to se omlouvám. Pokud budete mít nějaké otázky (a já budu moc odpovědět a aniž bych prozradila další děj), ráda na vaše  dotazy odpovím. Jinak budu vděčná za komentáře a děkuji všem věrným čtenářům, kteří se mnou mají ještě trpělivost a trpělivě čekají na další mé výtvory… Děkuji…




Komentáře:

  1. erian14. 3. 2008 21.14

    opravdu zajímavá povídka, zaujala mě svým obsahem a já si ji přečetla a nelituji, je to skvělé a určitě při ní vydržím



    odpovědět

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: