Doporučujeme: Italo.cz | Měření rychlosti internetu | Zkus to jinak - logicky | Zkracovač dlouhých adres | Stahovač videí z YouTube | Služby pro Váš web | TV program

Blog Gwen-Morituri te salutant —

29. Kapitola

Datum: 28. 6. 2008 13.51 | Autor: gwen | 2605× | Kategorie: Harry Potter a princ Temnot | Komentáře: 3

Čauky!
Promiňte, že jsem zase tak dlouho nepřidávala, ale snažila jsem se dokončit tuhletu povídku a nějaký čas mi to zabralo.
Ne, tohle není poslední kapitola. Je to předposlední, protože jsem jí musela rozdělit a i tak má druhá část něco přes 7 stránek ve Wordu.
Dnes sem dávám tuhle část, během následujícího týdne zbytek. Doufám, že se vám to bude líbit a věnuji ji všem, jako trochu pozdější dárek za vysvědčení a samozřejmě taky těm, co mi psali komentáře. Dík :)

„Zemři, Gabrieli Mayfaire!“ zahřměl Julien a v dlani se mu objevila zářivá koule energie. Pak se rozpřáhl, aby jí vrhl na bezmocného Harryho, stále klečícího na všech čtyřech.
Raději zavřel oči. Nechtěl, netoužil vidět to, co mělo následovat. Nechtěl vidět svou smrt. Proč by měl? Za chvíli to bude mít za sebou, uvidí se s maminkou, tatínek, Siriusem,…Neříkal náhodou Lasher, že ho Sirius pozdravuje?
Kdy to přijde? Kdy už zemře? Zdá se mu to, nebo už uběhla celá doba od chvíle, co zavřel oči? Je to iluze, nebo je snad…Mrtví? Už je po všem?
Ale, ale vždyť přeci nic necítil! Vůbec nic! Ani jen slabou bolest, vůbec nic! Copak je smrt způsobená zásahem energie opravdu tak bezbolestná? Ale měl by uhořet, ne? A to musí bolet! Tak, je živý, nebo je konečně po všem?
Čeká Julien na něco? Na to, aby mohl své oběti pohlédnout do očí?
Pokud je ale skutečně mrtví, pak už se nemusí ničeho bát, je už v bezpečí, ne?
Má otevřít oči, nebo ne?
Co když na něj Julien opravdu čeká?
Začínalo to být nesnesitelné. Tak už mě teda konečně zabij, Juliene! Vykřikl v duchu.
Pak otevřel oči.
Zalapal po dechu.
Necelý metr, možná ani to ne, se od něho vznášela ta koule.
Julien byl zastaven uprostřed pohybu, na obličeji měl vzteklou masku, která byla zastavena uprostřed přeměny ve vítězný škleb, očekávaje blízkou smrt svého nepřítele.
Když bylo po chvíli jasné, že se ani koule, ani Julien jen tak v blízké době nepohnou, konečně se Harry trochu uklidnil.
Opět se mu podařilo zastavit čas. To bylo dobré – obzvlášť v této situaci mu to bez jakýkoliv pochyb zachránilo život.
Díky, Gabrieli. Pomyslel si Harry. Nyní si znovu uvědomil existenci pout na svých zápěstí. Zatřásl s nimi, ale bez zjevného efektu. Jestli se jich bude chtít zbavit, třesením si rozhodně nepomůže. Začal vylučovací metodou:
Hůlku použít nemůže – za prvé neví, kde jí má, za druhé i kdyby jí měl třeba přímo v kapse, musel by jí dostat do ruky a to s řetězy jaksi nejde, takže…Jediné co nejspíš zbývá je zase jednou vsadit kartu na Gabrielovi schopnosti. Dokáže si s tím poradit?
Neměl moc času nad touto otázkou přemýšlet, protože ho brzy vyrušil nečekaný přívan větru. Trochu se lekl, znamenalo to, že zastavení času přestává fungovat? Nebo je snad Julien proti jeho moci odolný? Znovu několikrát trhl řetězy, až sykl bolestí, když se o ně pořezal. Ztuhl a čekal, co bude dál. Vítr sílil a Harrymu konečně došlo, co znamená.
„Lashere!“

Ve štábu Fénixova řádu vládl chaos.
Na starost si to vzal nakonec Remus, který se svým hrdinským činem stál v očích členů ostatních vzorem, a byl jediný, kdo aspoň z části tušil, co musí udělat. To co se stalo Brumbálovi a McGonngelové všemi otřáslo a Remus byl právě to, co potřebovali. Někdo, na koho se můžou spolehnout, někdo kdo je vždy ochotný pomoci a ví, co a jak.
Všude byla cítit atmosféra blížícího se boje. Každý pobíhal sem a tam, motali se, přesto právě díky Remusovi a několika ostatním jedincům se chod řádu nezastavil.
Tonsk a Kinsley šli burcovat bystrozory, ostatní povolávali každého, kdo mohl jen trochu pomoct. Léčitelé, Bystrozory, členy v záloze i ty, co už dávno v řádu nebyli, obyčejné kouzelníky, kteří měli aspoň základní znalosti magie a měli koho chránit. Každá ruka navíc se nyní cenila zlatem a naštěstí zatím nebyl problém s přesvědčováním. Každý kdo slyšel o osudu Brumbála se okamžitě sám hlásil, aby by mohl pomoct.
Severus se zatím nevrátil. Remuse mírně znepokojovalo, že bude muset čelit nepříteli bok po boku právě se smrtijedy a Voldemortem v čele, ale asi nebyla jiná možnost. Nevěděl jak, ale byl si jistý, že Juliena mohou porazit pouze svým počtem, jiná možnost není…
A pak, byl to přeci právě Voldemort, kdo jim v poslední době tolik pomohl…Ale co bude pak? Voldemort a jeho lidé způsobili příliš mnoho zlého, než aby na to šlo zapomenout a Remus upřímně pochyboval, že by se i chtěli vzdát svých idejí, ať jsou jakkoliv zvrhlé a nemorální.
Nemohl si ale dělat starost s těmito věcmi – řešit se budou až pak – nyní jsou tu daleko důležitější věci, a pokud se jejich plán nepovede, nebude mít cenu řešit nějaké potom, nejspíš totiž žádné nebude.
„Profesorka McGonnagelová je stabilizována, ale v neprobere se dřív než za několik hodin. Herm je u ní, bude hlídat její stav.“ Vyrušil Remuse ze zamyšlení unavený hlas.
„Děkuji ti, Draco, vážím si, že nám pomáháš.“ Donutil se k úsměvu Remus. Pak se sedl do nejbližšího křesla, Draco ho napodobil a přisunul si židli.
„To nic, Remusi. Dělám to rád, chci vám pomoc. Ten parchant má Harryho a to mu neprojde.“ Jeho poslední větu doprovázel vztek, který Remuse donutil vzpomenout si, čí syn Draco vlastně je. Ale zapudil tu myšlenku – Draco není špatný, jen prostě neměl na rodiče štěstí. Ani Sirius neměl nejlepší rodinu a byl to ten nejlepší přítel, kterého kdy měl.
„Klid, Draco, Harrym se určitě nic nestane. Lasher ho šel hledat, oba budou v pořádku.“ Snažil se ho chlácholit, přesto mu bylo jasné, že se tím uklidňuje hlavně on sám. Jestli se Harrymu něco stane, nikdy si to neodpustí…
„Jo, já vím,“ hlesl náhle vedle něj Draco. Remus se na něj překvapeně podíval. Draco se totiž začal usmívat.
„Víte, já nemám strach o Harryho,“ zašklebil se na Remuse. „Tomu se nic nestane, vím to.“ Pak pohlédl do dálky a úsměv mu z tváře pomalu vyprchal, jako by tam ani nikdy předtím nebyl.
„Tady jde o něco jiného. Ne, vy zkrátka neznáte Lashera jako já. Tím nechci říct, že ho znám kdo ví jak, protože to tak není a snad ani Harry o něm neví úplně vše, ale těch několik dní, co jsem byl s ním, Harrym a Voldemortem, jsem zjistil, že Lasher není dobrý, ani zlý. On prostě je. Asi to teď nechápete, ale to jedno. Důležité je, že Lasher nedovolí, aby se Harrymu něco stalo a udělá proto cokoliv. A to je to, čeho se bojím. Bojím se, co to cokoliv nakonec bude. Jakou cenu budeme muset zaplatit.“
Remus na něj dlouhou dobu beze slova hleděl. Tohle bylo mírně překvapující. Co mírně, bylo to hodně překvapující. A znepokojivé, když jsme u toho. Popravdě, něco podobného Remuse ani nenapadlo. Jistě, přál si, aby byl Harry v pořádku, ale jak daleko bude Lasher ochoten zajít při jeho záchraně? Jsou snad v ohrožení životy dalších lidí? Sám by přece obětoval svůj život, kdyby měl i tu nejmenší šanci, že tím Harrymu pomůže, ale dokázal by unést, že Harry přežije díky smrti nevinných lidí? Dokázal by to sám Harry?
Zároveň byl překvapený, o čem Draco přemýšlí. Možná mu skutečně křivdil, asi ho opravdu nezná. Opatrně mu položil ruku na rameno.
„Draco,…Já  nevím. Skutečně nevím.“
Pak konečně přišel Severus.
A čas bitvy byl zase o kousek blíž…

„Mí věrní,“ začal Voldemort svou řeč, když se všichni shromáždili v sále. „Sešli jsme se tu dost narychlo, vím, ale je to důležité. Za hodinu se všichni přesuneme na Příční ulici – “
Místností se ozval jásot. Voldemort překvapeně pohlédl na Snape vedle něho, ale ten jen pokrčil rameny. Pak zašeptal, sotva slyšitelně jedno slovo – boj. Voldemort zvedl ruku a každý okamžitě umlkl.
„Jsem potěšen z vašeho nadšený,“ zašklebil se, „Ale nejde o ovládnutí Příčné. Dnes ne.“ Nevšímal si udivených obličejů a pokračoval dál.
„Objevil se nový nepřítel, kterého je třeba zničit. Naneštěstí není jiná možnost, než spojit síly s našimi protivníky z řad řádu a ministerstva. Uvědomuji si, že má žádost je přinejmenším podivná, i přesto od Vás očekávám stoprocentní věrnost. Je to jasné?“ Když všichni přikývli, aby tím potvrdili, že rozumí, pokračoval.
„Plán je takový – jak jsem už řekl, za hodinu se všichni přesuneme na Příčnou, kde se setkáme s členy Fénixova řádu a bystrozory. Každý, kdo byť jen pozvedne hůlku na někoho z jiné skupiny, bude přísně potrestán. Jsou zakázané všechny kletby, útočení – a  to i slovní a nikdo, opakuji nikdo, se nebude snažit dělat ze sebe hrdinu. Další instrukce dostanete až na místě. Žádné otázky nejsou povolené, teď můžete jít. Za tři čtvrtě hodiny tu budete čekat. To je konec, jděte.“ Následně se zvedl z trůnu a se Snape za zády odešel z místnosti.
„Je tady někomu aspoň trochu jasné, o co tu jde?“ zeptal se jeden ze smrtijedů, ale nikdo mu nebyl schopen odpovědět.
A čas bitvy byl opět o něco blíž…

„Lashere!“ Harry spatřil zatím jen hrubý obrys postavy, která se tu začala objevovat. Vítr nakonec ustal. A konečně mohl zase spatřit Lasherovu tvář.
„Lashere!“ Zavolal na něj radostně.
„Bože můj, co se tu…?“ Chvíli zaváhal, ale jakmile mu došlo, co se tu stalo, vydal se pomoct Harrymu z pout. S těmi se poradil až obdivuhodně dobře – za chvíli je měl Harry dole, konečně zase stál a třel si pořezané zápěstí.
„Ty jsi zraněný?“ ozval se překvapeně Lasher. Harry se na něj skoro omluvně podíval. „Je to jen škrábnutí, nic vážného.“ Pak se otočil na stále zamrznutého Juliena.
„Ale co s ním?“ Zeptal se Harry, ale dřív než dokončil svou otázku, znal na ní odpověď. Budou ho tady muset nechat. O tom, kdo z nich  dvou dnešek přežije se rozhodně někde jinde, ne tady. Prostě to věděl. Dnes to bude buď on, nebo Julien, jiná možnost není.
Lasher vycítil, že není třeba odpovědi a tak pouze položil Harrym ruku na rameno.
„Já vím, už musíme jít.“ Pak se otočil a následně se oba přenesli pátky do Fénixova řádu.
A čas bitvy byl opět zase o krok blíž…

„Severusi, ty jdi do štábu a řekni jim, že jsme připraveny.“ Pronesl konečně Voldemort.
„Jistě, pane, okamžitě se tam vydám.“ Ještě se uklonil, čistě ze zvyku, načež se přenesl pryč.
Voldemort si povzdechl. Tato situace se mi ani za mák nelíbila, nikdy neměl rád, když na něj někdo tlačil.
Ten proklatý duch, ať je to kdokoliv, už mu začínal pořádně lézt na nervy. Co si o sobě myslí? Ovládne si Brumbála, pak mu unese Pottera přímo pod nosem a teď ještě…Nutí ho sjednotit se těmi hlupáky s řádu a ministerstva! Jako by toho neměl už tak dost!
Ale dost naříkání. Má před sebou hodně práce, kterou musí ještě udělat.
A pak, to tomu opovážlivci vrátí i s úroky.
Nikdo si nebude dovolovat na lorda Voldemorta!
A čas bitvy se opět přiblížil…

„Mám vám vyřídit, že je vše připravené.“ Oznámil jim suše Severus a sedl si vedle nich. Chvíli všichni mlčeli, jakoby nad něčím hloubali, než Severus prolomil ticho.
„Ještě se nevrátili?“
„Ne, nevrátili.“ Hlesl smutně Remus. „Ale každou chvíli tu mají být Tonks a Kinsley, aby nám řekli, jak dopadli na ministerstvu.“
„Myslíte, že nám pomůžou?“ zeptal se Draco.
„No, oficiálně určitě ne.“ Zamyslel se Remus. „Ale když si to tak vezmeš, ani Fénixův řád není oficiální. Navíc, Brumbál je známí tím, že pomůže každému, kdo o to požádá, takže předpokládám, že mu bude hodně lidí chtít splatit staré dluhy. Nejsou to špatní lidé, Draco, to si uvědom. Věřím jim. Věřím Tonks a Kinsleymu.“
„Tak to dobře děláš.“ Ozval se za nimi rozzářený hlas. Všichni se jako na povel otočili a spatřili Tonsk a Kinsleym, usmívajících se o ucha k uchu.
„Tak?“ pobídl je Remus, když se neměli k vyprávění.
„Všechny.“ Pípla šťastně Tonks.
„Co?“ nechápal Remus.
„Všechny se nám je podařilo přesvědčit!“ Remus to ani nepostřehl a už jí měl na klíně. Objímala ho, snad i štěstím plakala. „Chápeš to, Remusi? Všichni přijdou! Pomůžou nám!“
„Ehm…Tak to je dobrý výkon. Gratuluji, Tonks, Kinsley.“ Snape se díval na objímající pár z úšklebkem, stejně jako Draco, který se i mírně červenal. Tonks si konečně uvědomila situaci a jako blesk se postavila.
Draco náhle zvážněl. „Takže už zbývá jenom Harry a Lasher.“
„Prošvihli jsme snad něco?“ ozval se slabý hlas a všichni v tu ráno vykřikli jediné jméno:
„Harry!“
A čas se neúprosně blížil…

„Počkat, Harry, ty chceš říct, že ta duše, co ovládá Brumbála, je Julien?!“ Lasher chodil zuřivě po místnosti. Do bitvy zbývala ani ne půl hodina a zrovna měli menší poradu. Harry jim právě dovyprávěl, co se dozvěděl.
Všichni byli poněkud vyvedeni z míry. Takže Gabriela se pokouší zabít jeho strýc?! Co je to – tedy, bylo – za člověka, že je schopen ublížit vlastní rodině?
„Hm.“ Přitakal Harry a napil se horkého kakaa, které mu připravila paní Weasleyová. Byl strašně utahaný, ale věděl, že nyní nemá čas na odpočinek. Pak bude mít času dost – nebo ho bude mít dokonce hodně. Opravdu hodně.
„Takže, co hodláme udělat? Mění se tím něco?“ zeptal se Draco směrem na Lashera. Ten si dával s odpovědí na čas.
„Ne. Vše půjde tak, jak jsme se dohodli. Ty, Severusi, už asi jdi, sejdeme se na Příčné.“ Všem bylo jasné, že Lasher neřekl úplnou pravdu, ale nemohli s tím nic dělat. Byl jakoby mimo, občas ani nereagoval, pouze procházel místností a něco si mumlal. Nikdo z přítomných nevěděl, že v kapse svého hábitu dřímá dýku a hraje si s jeho ostří. 
Ano, už přesně věděl, co musí udělat.
„Dobrá.“ Přikývl Severus, poděkoval paní Weasleyové za kávu a odešel zpátky za Voldemortem.
„Lashere, jsi v pořádku?“ Zeptal se opatrně Harry, když se ocitli v kuchyni sami, protože se všichni ostatní šli připravovat. K jeho překvapení se na něj Lasher otočil. Na tváři měl úsměv, z kterého měl Harry až husí kůži.
„Nikdy mi nebylo líp.“ Pak odešel s rukou v kapse a prozpěvoval si stejnou píseň, jakou Gabrielovi zpívala jeho matka před spaním…
…Až bude noc, a ty budeš spát, až budeš mít sladké sny…Přijdu se za tebou podívat, budu tě hlídat, jak spíš, jak sníš. Hvězdy mi na to budou svítit a ty budeš spát…Věčně a navždy, tak budeš spát…
Z na první pohled jednoduché ukolébavky, tu kterou měl Gabriel tak rád, Lasher utvořil něco, z čeho se Harrymu zvedal žaludek. Opravdu mohla mít ta píseň význam, jaký ho napadal? Když mu došlo, že nejspíš ano, musel si sednout na židli.
Co se to s Lasherem děje?
„Harry! Pojď!“ zavolal na něj Remus.
Povzdechl si, pomalu vstal.
„Budu tak hned, Remusi.“ Křikl.
Tak Gabrieli, pomyslel si hořce, teď nebo nikdy. S tím vyrazil vstříc svému osudu.
A čas nastal…




Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: