Doporučujeme: Zkracovač dlouhých adres | TV program | Měření rychlosti internetu | Stahovač videí z YouTube | Zkus to jinak - logicky | Italo.cz | Snadné sdílení souborů

Blog Gwen-Morituri te salutant —

30. Kapitola

Datum: 4. 7. 2008 18.06 | Autor: gwen | 4289× | Kategorie: Harry Potter a princ Temnot | Komentáře: 18

Na Příčné ulici snad nikdy nebylo tak plno.
Nakonec se všichni sešli u křižovatky, kde se na sebe pojili čtyři ulice. Každá z nich byla zaplněna davem lidí. V první byli bystrozorové, v druhé členové řádu a nakonec smrtijedi. Poslední, čtvrtá ulice, byla prázdná – tady se měl objevit Julien.
Nervozita se dala přímo krájet. A nutno dodat, že k tomu značně přispíval sám Voldemort, který stát na úplném začátku, před svými lidmi. Vedle něj byl Draco a Severus. Harry s Lasherem byli s Remusem na straně řádu a Tonks s Kinsleym a manželi Weasleyovi na straně bystrozorů. Do začátku zbývali minuty…
„Tak co, máš v ruce nějaké ty esa, Tome?“ Promluvil Harry, aby ukončil to tíživé ticho. Ti, co ještě pořád nevěděli o Harryho zběhnutí na druhou stranu zbledli ještě víc, než byli. Popravdě, jen opravdu málo lidí vědělo, co se vlastně stalo, ale byla to většina, koho reakce Voldemorta málem položila na zem.
„Ale jistě, Harry. Nejsem zvyklí chodit do bitvy s prázdnýma rukama, ale to přece ty moc dobře víš, ne?“ Usmíval se.
Harry mu úsměv oplatil.
„To ano.“
„Přijde brzy?“ Zeptal se Kinsley a podíval se na hodinky. „Každou chvíli by tu mě – “
„ – Ale, mluvíte tu snad o mě?“
Všechny oči se upřeli na jedinou osobu před sebou. Na osobu v těle Brumbála.
Lidé se začali modlit.
Někteří omdleli.
Voldemort se ještě víc usmál.
Draco vytáhl hůlku, ale Severus ho zastavil.
Remus se podíval na Tonks. Ta se na něj usmála a rty naznačila dvě slova. Miluji tě.
Harrymu se vztekem zatmělo před očima.
Lasher pevně sevřel rukojeť dýky.
A pak to konečně začalo…

„Juliene. Dlouho jsme se neviděli.“ Pronesl chladně Lasher. Brumbál se na něj obrátil a přitom se připitoměle šklebil.
„Ano, to máš pravdu. To máš pravdu.“ Připustil. „Ale víš, Lashere, nejsem tu kvůli tobě…“ Umlkl a začal něco hledat v kapsách. Něco si přitom tiše broukal.
„Á! Tady to mám!“ řekl konečně a pohlédl na Lashera. „Je mi to líto, Lashere, ale budu se tě muset zbavit.“  Vytáhl z kapsy nějaký předmět kulatého tvaru a hodil ho směrem na Lashera.
„Sbohem, Lashere, Sbohem mí přátelé!“
Pak se stalo hned několik věcí naráz.
Voldemort vystoupil vpřed, ruce dané před sebe.
Lasher, vědom Voldemortova plánu, přistoupil k němu.
Harry se vrhl do dráhy předmětu.
Následoval ohromný výbuch.
Všude byl prach, kouř. Odněkud se ozývalo kašlání, ale zřejmě nebyl nikdo zraněn.
Když se prach konečně usadil, lidé konečně uviděli, co se stalo.
Julien na ně vrhl zaútočil Solienskou bombou. Něco takového však Voldemort očekával a tak si připravil magický ochranný štít, který mu pomohl zesílit Lasher, takže nyní pokrýval všechny tři trasy. Lidem za štítem se nic nestalo.
To však neplatilo o jednom člověku.
Přitom právě na něm ze všeho nejvíc záleželo.
„Harry!!!“
 
Lasher to všechno vyděl jako ve zpomaleném filmu. Zrovna začínal posilovat Voldemortův štít, když před něj skočí Harry. Ve stejném momentě na štít dopadá Solienská bomba.
Harryho to odhodilo směrem k Julienovi. Zastavil se až o zeď jednoho krámku.
„Harry!!!“ vykřikl zděšeně Lasher. Náhle se nemůže pohnout, děs ho úplně zmrazil na místě.
Harry začal krvácet.
Julien to celé sledoval s až dětskou radostí.
„No vida, vida, chlapec se nám zranil.“ Zaskřehotal. Přistoupil k němu, nohou ho otočil na záda a zasmál se, když spatřil ránu, z které Harry krvácel.
„Ty hajzle! Nedotýkej se ho!“ zakřičel Lasher, ale nemohl nic dělat, stále se nedokázal pohnout z místa. Pak ucítil na svém rameni Voldemortovu ruku.
„Nevím, Lashere, co máš v plánu, ale ať je to cokoliv, udělej to sakra!“ 
Konečně se mohl zase hýbat.
Vytáhl dýku a pomalu začal přistupovat k Julienovi.
Ten si toho všiml a mírně zbledl.
Vytáhl Harryho na nohy a sevřel ho kolem krku.
„Lasher, varuji tě,“ zasyčel, „jestli se přiblížíš…“ ukázkově zesílil stisk, až Harry zachraptěl, „Zabiji ho!“
Lasher se zastavil. Co má dělat? Jestli Harrymu, Gabrielovi ublíží…
„Lashere!“ zavolal na něj přiškrceně Harry. „Lashere! Udělej něco!“
To ho přimělo k akci, už nemohl dál čekat
Až nastane správný čas, poznáš, jak jí použít, vybavil si Lasher slova Siriuse Blacka.
Ano, věděl jak jí má použít. Věděl.
Pozvedl dýku, která začala modře zářit.
Voldemort s několika mála dalšími jedinci zalapali po dechu. Oni jediný věděli, co se děje. Věděli, co bude následovat. A nemělo to být nic hezkého.
Julien to naštěstí ale ani netušil.

„Lashere, přestaň marnit můj čas! Mě nějakým svítícím nožíkem nezastrašíš!“ přesto jeho hlas nezněl už tak jistě, jako před tím. O to víc znejistěl, když se Harry přidušeně zasmál.
„Ty blázne.“ Řekl s obtížemi. „Ty to opravdu nevidíš? To není ledajaká dýka! Lasher právě shromažďuje magickou energii od všech, co tu jsou! Zabije tě, Juliene. To je tvůj konec!“
„Cože?!“ vyjekl poplašeně Julien, ale už bylo pozdě. Lasher už vyrazil proti němu a mířil mu dýkou přímo na srdce.
Mohl udělat jen jediné…
A to taky udělal…
Lasher zabodl dýky a pak zděšeně vykřikl.
Zasáhl Harryho!

Julien se smál.
Lasher pustil rukojeť zbraně a klopýtl několik kroků dozadu. Zbraň pořád vězela v Harryho těle, který omdlel. Šaty měl celé od krve, a i když ho Lasher zasáhl jen do ramene, silně krvácel.
Julien se smál a pustil Harryho bezvládné tělo, které dopadlo na zem. Lasher nebyl schopen žádné reakce. Julien se přestál smát a pohlédl na Lashera.
„Takže já jsem prý ten princ Temnot? No, je to sice moc hezký titul, ale obávám se, že ho budu muset přenechat tobě, Lashere! To se ti teda povedlo! Ušetřil si mi hodně starostí!“ Znovu se zasmál. Obešel Harryho tělo a přistoupil k Lasherovi.
„Měl bych ti asi poděkovat, co?“
Lasher zavřel oči. To jediné nyní dokázal. Zavřít oči, z kterých se mu drali slzy.
Jak se to mohlo stát? Co to udělal?! Pořád slyšel Julienův smích a stoupala v něm zlost. Náhle se ale ozvalo zachraptění, které ho donutili otevřít oči.
Julien se už nesmál. Místo toho zbledl a podíval se na svou hruď. Lasher překvapením vyjekl, když spatřil hrot dýky, jak se leskne spolu s krví, uprostřed Julienovi hrudi.
Julien zachraptěl, když mu dýka zmizela v ráně a pak klesl k zemi, čímž odhalil Harryho, který se z posledních sil držel na nohou. Dýku držel křečovitě v ruce.
„Harry…“ zašeptal Lasher, ale zarazil se. Chlapec se totiž z mírným zděšením díval na tělo svého profesora. Lasher učinil totéž.
Brumbál – ano, tentokrát už to byl skutečně Brumbál, nebylo pochyb, že Julien je už pryč – ležel na zemi v kaluži krve.
„Pane řediteli.“ Hlesl nešťastně Harry se slzami v očích.
Pak se mu ale tvář rozjasnila. Brumbálova rána se totiž začala stahovat, až pomalu zmizela a nezbyla po ní sebemenší památka. Hruď se mu začala zvolna zvedat a klesat, jak začal dýchat.
Harry naposledy zachraptěl a pak omdlel.
Zkroutil se na zem.
„Harry!“

Někdo odnesl Brumbálovo tělo. Prý do nemocnice, nebo kam. Lidé pomalu odcházeli…Tady už nemohli pomoc a tak šli tak, kde je bylo zapotřebí.
Začalo pršet.
Lasher se chvěl, krev a kapky deště se spolu mísili a zmáčeli mu celý kabát. Jemu to ale bylo jedno. Pevně svíral Harryho v náručí a to bylo to jediné, co bylo opravdu důležité.
Věděl, že Harry umírá a nedokázal s tím nic dělat. Někdo ne něj mluvil, nedokázal však rozeznat kdo. Tušil ale, že jsou vedle něho: Voldemort, Draco, Severus, Remus a Tonks. Nakonec zjistil, že je to Draco, kdo na něj mluví.
„Lashere! Lashere, musím se Harryho podívat! Slyšíš? Možná mu ještě dokážu pomoc! Tak Lashere!“ zněl úplně zoufale, ale Lasher jen smutně zakroutil hlavou.
„Ne, Draco, už je pozdě…Harrym nemůžeš pomoct. Je pozdě…“ K překvapení všech, když znovu promluvil, v jeho hlase zněl vztek.
„Jak se to mohlo stát?! Jak jsme mohli být tak hloupí! Tak naivní! Slepí!“
„Jak to myslíš, Lashere?“ zeptal se opatrně Voldemort. Lasher na něj pohlédl se zamlženým pohledem.
„O princi Temnot, přeci! Nebyl to Gabriel, dokonce ani Julien…“ zašeptal nenávistně jeho jméno.
„Byl jsem to já!!! To já ho zabil! To já jsme princ Temnot!“ Draco chtěl něco namítnout, ale pak se zarazil. Co když je to pravda? Co je Lasher opravdu princ Temnot?
Ale není to jedno? I kdyby byl, Harrymu to nepomůže.
„Copak není žádná šance?!“ vykřikl zoufale. Nevšímal si pohledů ostatních.
„No tak! Jsme možná momentálně nejsilnější parta tohoto světa a vy mi chcete tvrdit,  že nedokážeme Harrymu pomoc?! To mi tvrdíte?! Vždyť…Vždyť to nejde! Je to Harry, Harrry Potter! On nemůže umřít! Prostě nemůže!“
„Draco má pravdu.“ Řekl po chvíli Severus. „Musíme něco udělat, musíme to zkusit. Aspoň to mu dlužíme.“
„Ale rychle, než bude pozdě.“ Souhlasila Tonks. Remus jen přikývl. Voldemort celou tu dobu hleděl na Lashera, a než promluvil, vzdychl si.
„Lashere…“ řekl, ale pak mlčel do chvíle, než na něj Lasher pohlédl.
„Lashere, já…Nevím, jestli jsi, nebo nejsi princ Temnot a myslím, že se to ani nikdy nedozvíme…Ale něco ti povím. Kdysi byla vyřknuta věštba, kde bylo, že buď já zabiji Harryho, nebo on zabije mě. Vzpomínáš? Říkal jsme ti o ní.“ Když Lasher se zatvářil zmateně, ale nakonec přikývl.
„A víš co? I přesto se nic takového nestalo. Chápeš kam tím mířím? Lashere, kašli na nějakou stupidní věštbu! A jestli jen trochu můžeš, jestli existuje i ta nejmenší šance, že to Harry může přežít, jestli mu můžeš pomoc…Tak to udělej, nebo přísahám, že tě vlastnoručně zabiji!“
To zabralo. Konečně to byl zase Lasher.
„Jedna…Jedna možnost tu je…“ připustil pomalu. „Ale, když se to nepovede, umře…“
„Umře i když nic neuděláš!“ vykřikl Draco podrážděně. „Lashere, prosím!“
„Mi ti věříme, Lashere.“ Položila mu ruku na rameno Tonks a usmála se na něj. Remus jí chytl za ruku a za chvíli už tvořili kruh, v jehož středě byl Harry.
Vítr kolem nich se začal zvedat, objevila se záře.
A Lasher ztratil vědomí.

Opět byl na to místě, opět ho zahalila tma…
Ale tam kde je tma, je i světlo. Toho si byl Lasher vědom. A navíc, už dávno se nebál. Ne, nyní nic necítil, absolutně nic. Hodně se to podobalo době, kdy byl prvním potomkem rodu Mayfairů vyvolán. I tehdy mi byli všechny lidské emoce tak vzdálené, byl pouze stín, možná ani to ne.
Kolik času uteklo od toho okamžiku. Kolik věcí se změnilo a kolik si toho už musel prožít. Jak čas běžel, stával se totiž lidskou bytostí, ať chtěl, či ne. A on to chtěl. Tehdy ještě netušil, jaké obtíže a nástrahy nese život obyčejných smrtelníků. Až teprve s Harrym, až když potkal toho okouzlujícího mladého chlapce, poznal jeho přátelé…
Nikdy předtím necítil něco podobnému tomu, co poslední dobou zažíval pořád – Harry mu otevřel oči a Lasher konečně žil. Harry mu dal život. Harry mu dal naději a hlavně, dal mu Gabriela. Mohl se jich jednoduše zbavit, mohl je zavrhnout – Lasher věděl, že by to bylo v Harryho silách – přesto to neudělal. Ba co víc, pomohl jim.
Pomohl jim, ať teď kvůli nim umírá.
Lasher nikdy předtím nezažil podobnou bolest – jak to bolelo! Jak strašně mu bylo! Copak i to je součástí života? Jak to mohou ti lidé jen vydržet? Jak mohou snášet takovou bolest?
Tady však konečně zase nic necítil. Nic. Ani bolest, ten hrozný tlak na prsou, ani výčitky, obavy,…Nic.
Tak kde je tma, je i světlo. Je to pravda, i když tomu občas nevěříme. A když už skoro nedoufáme, občas nás zastihne světlo tak prudké, že nás oslepí a mi musíme až přivřít oči. Přesně tohle se stalo Lasherovi. Netušil, jak dlouhá doba utekla od okamžiku, co se zde ocitl, bylo mu to jedno, ale pak náhle spatřil zář tak oslnivou, že mu začali slzet oči.
„Lashere, jsem rád, že se opět vidíme.“ Pronesl známí hlas.
„Sirius Black.“ Odtušil Lasher a sám se podivil, jak lhostejně jeho hlas zní. „Co se to děje?“ zeptal se, přestože ho odpověď nezajímala. Nemusel se na něj ani podívat a věděl, že se Sirius nad jeho chováním zamračil.
„Lashere?“
„Ano?“ opět ten lhostejný hlas. Co se to je děje? Co je to se mnou? Ptal se sám sebe Lasher, ale i jeho myšlenky, jako by přicházeli z velké dálky…
A pak ho napadalo něco, co by všechno vysvětlovalo. Co se mu stalo, proč je tady…
„Siriusi Blacku…Já umírám?“ zeptal se. Cítil, že by se jeho hlas měl chvět, měl by mít problémy s vyslovením této otázky, přesto se jeho tón ani na sekundu nezměnil. Ano, určitě je to tak. Umírá.
Mělo to bolet. Měl by brečet. Za Harryho, Gabriela,…Za sebe. Vždyť se to od něj v podstatě čeká, ne? Že bude cítit…Cokoliv.
Tak proč tomu tak není?
„Ne, Lashere, neumíráš.“  Řekl stále zamračený Sirius. „Ale začínáš ztrácet svou lidskost. To je vše.“ Po chvíli ticha opět promluvil. Mluvil pomalu, ztěžka, jako by mu ty slova způsobovala strašnou bolest.
„Lashere, jsi si opravdu jistý, že to chceš udělat? Víš, co se stane, jestli se ti to povede? A co v případě neúspěchu?  Jsi ochoten to všechno riskovat?“
Lasher na něj překvapeně pohlédl. Až nyní si opět uvědomil, proč tu je. Co musí udělat.
Musí zachránit Harryho, musí. Za každou cenu.
Obklopil ho chlad.
Jak jen mohl zapomenout? Nebo snad nezapomněl? Co se to s ním, kruci, děje?
„Ano, jsem, Siriusi Blacku. Ano, vím o tom, co se může stát, či co se stane, jestli se mi to podaří, ale není jiné cesty a to ty víš. Proto se mi v tom prosím nesnažte zabránit,  protože já to prostě musím udělat. Musím. Dlužím mu to.“
Chlad nabyl na intenzitě.
„Dobrá.“ Přikývl Sirius. „Dej se do toho, Lashere, nebudeme ti v tom bránit.“
Pak začal mizet. Odcházel. Ale Lasher to ještě nemohl dovolit.
„Sbohem Lashere a hodně štěstí…“ slyšel vzdalujícího se Siriuse. Ale on ještě nemohl odejít…Bylo tu ještě něco…Co nutně potřeboval vědět…Lasher cítil, že pokud se to nedozví, nebude schopný Harrymu pomoct.
„Počkejte, Siriusi Blacku!“ zavolal a doufal, že ještě není pozdě, že ho Sirius pořád slyší a vrátí se.
Slyšel. Vrátil se. Usmíval se.
„Vím, co chceš vědět, Lashere.“ Řekl mírně pobaveně, čímž Lashera rozzuřil.
Chlad nepatrně povolil své sevření.
„Jak se můžete tak usmívat, Siriusi Blacku!“ zvolal rozhořčeně. Siriusův výraz se ale dál neměnil. A Lasherovi konečně…
Zajíkl se, když si uvědomil, co to znamená….co to všechno znamená…
„Jak? Kdo jste, že si můžete zahrávat s lidskými osudy? Jak se můžete nyní bavit? Copak vám nedochází, co se děje? Jak můžete? Jak jste mohl?!“ Lasher hlasitě oddechoval. Oči měl zavřené, pěsti zaťaté, až ho boleli. Měl takový vztek, že mu ani nedošlo, co to znamená. Ale i kdyby to tušil, bylo by mu to jedno…Už konečně pochopil. Konečně uviděl celý obraz, poslední dílky zapadly. A to co spatřil…
Chlad vystřídal žár tak prudký, až jej cítil přímo na duši…
Jak jen mohli? Jak? Vždyť…Lasher to nechápal. Nechtěl chápat. Dělalo se mu mdlo. Opravdu to bylo takhle? Copak celou tu dobu…
Po tváři mu skanuly první slzy.
Sirius se dál usmíval.
A Lasher už doopravdy plakal. Za Harryho…Za Gabriela…Za Lili…Za všechny, kteří mu byli blízcí…Za všechny, které potkal v posledních měsících…Za ty úžasné lidi, kteří  jemu a Gabielovi tak pomohli…
Jak? Proč?
„Řekněte…mi…jen….jednu…věc, Siriusi Blacku…“ zachraptěl Lasher tiše.  „Věděli…Věděli jste…to od samého začá…začátku, že? Vy…jste to věděl, že?“
„Ano.“ Připustil Sirius. Už se neusmíval. „Ale pochop, Lashere, nebylo jiné cesty! Muselo to tak být! Nešlo to jinak!“
„S tím jděte do háje, Siriusi Blacku! Oba vím, že jsou to jen kecy! Jak jste jen mohl?! Jak?! K čertu, vždyť je to váš kmotřenec! To vám na něm vůbec nezáleží?!“
„Právě proto jsem to udělal, Lashere! Copak to nechápeš? Bylo to jediná možnost, jak ho ochránit!“  Siriusova prudká reakce Lashera překvapila, ale nedal na sobě nic znát.
„Ochránit? Takže vy jste ho chtěli chránit, jo? Tak mi tedy vysvětlete, proč teď, sakra, leží skoro mrtví na Příčné?! Nebo je snad o tohle součást toho vašeho plánu?!“
Ostře se na Siriuse podíval, ale ten uhnul pohledem.
Neodpovídal. Nemusel. Bylo to zcela zřejmé.
Lasher potlačil vzlyk. Takže je to pravda…On…Sevření pěstí ještě víc zesílilo, až nakonec ucítil něco studeného mezi prsty. Nemusel se ani dívat, aby poznal, že je to krev. Krvácel…Jako člověk…
Ale to bylo jedno. Na tom už nezáleželo.
„A co když to neudělám, Sirusi Blacku? Co když…? Co uděláte?! Co?!!!“
Sirius na něj šokovaně pohlédl, ale pak potřásl hlavou.
„To se nestane, Lashere, a ty to víš. Příliš ti na Harrym záleží, než abys ho nechal zemřít. Je to jediná možnost, jak ho zachránit. Ty to uděláš…“ Povzdechl si. Pak řekl něco, co očividně prozradit nechtěl…
„Co se týče té věštby…Nejsi princ Temnot, Lashere. Nikdo jím není…Princ Temnot neexistuje, vymysleli jsme si ho.“
Lasher se podíval na své ruce. Pořád je mez zatnuté a mezi prsty mu tekly pramínky krve. Pomalu ruce zvedl a otevřel je. Na dlaních, i když byli celé od krve, jasné vyděl několik menších ranek od nehtů, které si sám způsobil.
Sirius měl pravdu. Lasher se za to nenáviděl, ale věděl, že to nejde jinak.
Vlastně se to už začalo dít.
Lasher nyní předával všechny své schopnosti Harrymu…Sám se stával člověkem, aby Harry mohl žít. Aby mohl žít, aby získal jeho a Gabrielovu moc…
A aby pak mohl zabít  Voldemorta.
„Víš, Lashere, já ti předtím lhal. Ty neztrácíš svou lidskost. Naopak. Ty se stáváš člověkem. Stáváš se člověkem a dáváš svou sílu Harrymu.“
Jako bych to nevěděl. Pomyslel si hořce Lasher a pak v duchu proklel svou bezmocnost. Copak to opravdu nejde jinak? Copak opravdu nemůže udělat něco, čím by celý ten plán jednou provždy zprovodil ze světa? Ne, nemohl…
„Na něco ale zapomínáte, Siriusi Blacku.“ Řekl Lasher a stále se díval na své zakrvácené ruce.
„Na co?“ zeptal se mírně pobaveně Sirius, jistý sám sebou a bezchybností svého plánu.
„Harry se neprobere, dokud já budu žít…“ šeptl Lasher a konečně se opět dokázal podívat Siriusovi do tváře. Místo překvapeného výrazu, ale spatřil rozšiřující se úsměv.
„I na tohle jsme mysleli, neboj Lashere.“ Sirius pak natáhl ruku směrem k Lasherovi. Něco v ní držel.
„Vy blázne! To nikdy, nikdy neudělám!“ vykřikl Lasher a bezděčně udělal několik kroků dozadu.
„Ale ano, uděláš.“ Přikývl Sirius. „Uděláš to, protože jinak Harry zemře. A to ty nedovolíš.“ Lasher dál ustupoval. Srdce mu bylo jako splašené. Cítil, jak ho opouštějí poslední síly jeho bývalého já. Začínal být pouhým člověkem…
„Ne, to neudělám! Ne! Když…Jestli…“ zašeptal Lasher. Zastavil se.
„Když to udělám, Gabriel umře!“
Sirius si znovu povzdychl.
„Lashere, je pravda, že když to uděláš, Gabriel nebude dál moci být v Harryho těle…Ale musíš si uvědomit, že on už je mrtví!!! I když je v Harryho těle, i když dokáže myslet, rozhodovat se, používat svou sílu, není naživu! Nemůže znovu umřít! Ale Harry ano, pokud mu nepomůžeš!“ S tím Sirius přistoupil k Lasherovi a znovu mu nabídl to, co držel ve své ruce. Tentokrát ten předmět ale Lasher přijal.
Nenáviděl se za to. Nenáviděl. Ale jiná možnost nebyla, není.
„Víte, Siriusi Blacku,“ šeptl, když obracel předmětem v ruce a nevšímal si bolesti, kterou mu to způsobovalo, „Ten váš plán byl dokonalý. Překvapilo mě to, opravdu. Nikdy jsem nevěděl, že je něco takového možné…To, jak jste předem předpovídal každý náš krok…Všechno bylo předem dané…Naprosto dokonalý plán.“ Konečně našel pro předmět správnou polohu.
„Děkuji, cením si toho.“ Přikývl s úsměvem Sirius, i když značně netrpělivě. Pak však znejistěl, když spatřil, že se Lasher usmívá.
„Ale přesto…V tom vašem dokonalém plánu…Je jedna věc, s kterou jste nepočítal.“
„Co?“ nechápal Sirius a nepatrně se ošil. Lasher na něj nyní upíral svůj pohled plný něčeho…Znepokojivého. Šklebil se.
„Ano, přesně tak, Siriusi Blacku. Je tu jedna věc, kterou jste opomněl. A tou věcí je samotný Harry…“
Zasmál se a nesměřoval ruku s předmětem ke svém hrudníku.
„Harry?“ nehápal Sirius.
„Ano, Harry.“ Přikývl Lasher. „Protože on to neudělá, Siriusi Blacku. On není jako ostatní…Je výjimečný…Ne, přepočítal jste se v něm. Harry Voldemorta nezabije.“
„Cože?!“ vyjekl podrážděně Sirius. „Samozřejmě, že ho zabije! Kvůli němu přišel o rodiče, o mě! Samozřejmě, že nás pomstí!“  Lasher ze krátce zasmál.
„Jak málo ho znáte! Ne, jak říkám, nestane se tak. Harrry ho nezabije, Siriusi Blacku…Protože on ho má rád…Chápete to, Siriusi Blacku?! Má ho rád! Jeho, Snapea, Draca! Neublíží mu…Nikdy…Tvůj plán selhal!“
Pak si dýkou probodl srdce.
Tou samou, kterou zemřel Julien, tou samou, která málem zabila Harryho.
Promiň Gabrieli…Promiň Harry…Promiňte mi to všichni…
Toto je konec…
Nebo ne?

Harry se začal pomalu probouzet. První, co uviděl, když otevřel oči, byli tváře svých přátel…Voldemorta…Draca…Severuse…Remusa a Tonks…Usmál se na ně a oni se zase usmáli na něho.
Někde v dáli začali zpívat ptáci. Déšť už dávno ustál a na obloze nezbyl jediný mráček.
„Harry, jak ti je?“ zeptal se Draco a položil mu ruku na čelo, aby změřil jeho teplotu.
„Cítím se…Skvěle.“ Šeptl Harry unaveně. Dýchal pomalu a zhluboka, vychutnával si každé nadechnutí, každou sekundu, zpěv ptáků byl tak nádherný…Ještě nikdy necítil takovou radost ze života, z čistého bytí…Byl to opojný pocit.
„Harry…?“ zeptal se opatrně Remus.
„Hm?“
„Nevíš, co se stalo s Lasherem? Když se tě pokoušel zachránit, objevila se záře a on zmizel…Kde je?“
Harry se k překvapení všech usmál. Před tím, než odpověděl, vzhlédl k nebi a znovu se nadechl.
„Vím přesně, kde je.“ Všichni ho napodobili a pohlédly na modrou oblohu, takže si nevšimly, že si položil ruku na srdce.
„Vím přesně, kde je…“
Děkuji ti Lashere, děkuji ti za vše…
Pak usnul.
Ne, to není konec.
To je teprve začátek…




Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: