Doporučujeme: Stahovač videí z YouTube | Služby pro Váš web | Zkracovač dlouhých adres | Snadné sdílení souborů | Zkus to jinak - logicky | Psí Park | Měření rychlosti internetu

Blog Gwen-Morituri te salutant —

I. Kapitola

Datum: 23. 3. 2008 14.22 | Autor: gwen | 2328× | Kategorie: Já, Ginny | Komentáře: 2

První kapitola, doufám, že se vám bude líbit...
Kapču věnuju všem, co mi tak věrně píšou komentáře...Nemám čas, takže je dnes nebudu jmenovat...Ale vy stejně víte, koho myslím...Dík, jste skvělí! :)

„Ginny! Ginny!!!!“ zakřičel ryšavý mladík a pokusil se zachytit svou sestřičku ještě ve vzduchu, ale poryv větru mu v tom zabránil. V poslední chvíli vyrovnal předek svého koštěte a bezmocně sledoval, jak padá dolů. Nekřičela, omdlela ještě před tím, než spadla z koštěte, které už bylo neznámo kde. Pouze padala a padala...

Náhle se ozvalo žuchnutí, když konečně dopadla na zem. A ke svému zděšení Fred uviděl, jak zem pod jejím tělem začíná rudnout. Okamžitě zamířil dolů...

...Puls měla slabý, skoro žádný, stále však dýchala...

Opatrně jí otočil a konečně spatřil, co zavinilo to krvácení. Málem sám omdlel... Dopadla přímo na hrábě, které se jí zabodli do břicha, kde nyní zela několika centimetrová rána...

„Mamí! Tatí!!!! Pomóc!!!“ zakřičel vyděšeně a objal svou sestřičku kolem ramen...

Svou malou sestřičku...

Pak přestala dýchat...

•••

„Gabriel! Gabriel, probuď se, prosím! Gabriel!!!“  Všude kolem ní byla tma.

A někdo na ní pořád volal.

Počkat! Na ní?

Na ní?!

Na ?!

„Gabriel! Ježiši, prober se! Gabriel, prosííím!“ Ten hlas zněl tak zoufalé a naléhavě, že jí z toho bylo až do breku. Ale co měla dělat? Neznala ani ten hlas, ani tu Gabriel...Kdo to je? A proč se má probudit?

„Gabriel! Gab - ...Ááááá!!!“ Ať to byl kdokoliv, zařval náhle tak děsivě a pronikavě, že ji tím přinutil otevřít oči...Ten křik byl tak strašlivý...

A pak si uvědomila, že je to ona, kdo tak křičí. Zalapala po dechu a posadila se. Hned si zase ale lehla, to když jí břichem projela ostrá bolest. Sice jen sykla, ale srdce se jí rozbušilo jako o závod, špatně se jí dýchalo.

Mezitím, co se uklidňovala, rozhlédla se po pokoji kde byla.

Byl to prostý malý pokojíček, kde se sotva vlezla ta postel, na které ležela. Stěny, včetně dveří, byli pokryté plakáty s pohybujícími se postavami a u kulatého okna byl zastrčený stoleček s židlí. Skříň  byla hned vedle.

Konečně sebrala dost odvahy, aby se podívala, co jí je. Mírně zvedla hlavu, dávajíc si přitom pozor aby lopatkami zůstala na madraci. Přikrývku shodila při tom, jak si sedla, takže se teď dívala na červené seprané tričko, které měla na sobě.

Nadechla se a opatrně si ho vyhrnula. Podle očekávání spatřila bílé obvazy. Už je chtěla začít dávat dolů, když se dveře otevřeli.

„Ginny!“ zvolala žena při těle radostně a deka, kterou měla v rukách jí spadla na podlahu.

Ginny?! Napadlo jí, ale nic neřekla, jen se omluvně ušklíbla.

„Ginny!“ zopakovala radostně ta žena, přistoupila k ní a pak jí objala. „Holčičko moje!“ Plakala. Pak se ve dveřích objevili i další lidé. Reagovali skoro stejně, byli radostí bez sebe a leskly se jim oči.

Tohle je můj táta, a tohle Fred a George, moji bratři, stejně jako Ron a Percy...Objevilo se jí náhle v mysli, aniž by věděla jak. A ta žena je má matka...Molly...A já jsme Ginny, Ginny Weasleyová...NE! NEJSEM! JSEM GABRIEL! GABRIEL, NE GINNY! zakřičelo její já, až se z toho roztřásla. Nyní si byla skoro jistá – je Gabriel...Ne Ginny...Gabriel...

Molly si všimla, že se její dcera začala třást, pustila jí a zabalila do přikrývky.

„Jak ti je, Ginny?“ zeptal se opatrně její otec. Pohledla na ně. Jak jí vlastně je? Pokud pomine fakt, že neví kdo je – kdo doopravdy je – a že je skoro celá v obvazech, nebylo jí nejhůř. Proto se rozhodla, že je nebude děsit. Aspoň do té doby, než nebude mít dost víc informací.

„Mám...Mám se fajn.“ řekla pomalu. „Ale mám hlad.“ dodala ještě a usmála se. Ostatní si viditelně oddychli. To měla Gi…Gabriel v plánu, protože se potřebovala dozvědět, co se vlastně stalo. Ani se nemusela ptát, hned jí to vysvětlila její…Prostě Molly.

„Spadla jsi z koštěte, na hrábě…Měli jsme o tebe strašný strach, byla jsi v bezvědomí celý týden. Jsem moc ráda, že už ti je lépe, ale pořád musíš odpočívat, ano? A hned ti něco přinesu.“ Usmála se na ní ještě a pak odešla. Postupně místnost opustili všichni s tím, že jí nechají odpočívat. Přitom to bylo to poslední, na co měla chuť. V hlavě měla pořádný zmatek, jak jí jedna část tvrdila, že je Ginny, zatímco ta druhá…

Takže jsem spadla z koštěte? A k tomu ještě na hrábě? Tak proto mám ty obvazy…Ale jak jsem to mohla přežít? Vždyť já měla být vlastně mrtvá! A kdo teda jsem Ginny, nebo Gabriel? Něco mi říká, že Gabriel, ale proč jsem tedy tady a mám všechny vzpomínky Ginny? Jsem tedy Gabriel…Jak? Jak dál?! Jak můžu být Gabriel, když si nepamatuji ani příjmení? Kdo vlastně ta Gabriel je? Kolik jí je? Kde žije?A kdo byl ten člověk, co na ní tak naléhavě volal? Co se mu stalo? Je ještě naživu?

Ginny, jak se rozhodla oslovovat se aspoň nyní, si povzdechla. Tohle nikam nevedlo. Jistě, mohla uvěřit svým instinktům a chovat se jako Gabriel, říkat o sobě, že je Gabriel, ale silně pochybovala, že by jí někdo uvěřil, spíš by jí zavřeli do blázince. Navíc utrpěla vážné zranění, pravděpodobně sprovázené šokem, takže Gabriel mohla být jen výtvorem její pomatené mysli. A dokud si nebyla stoprocentně jistá, nemohla jinak, než se chovat jako dívka, kterou tu znají – jako Ginny. Kdoví, možná se to časem spraví a ona bude jako dřív. Snad…

•••

Nemohla tomu uvěřit! Už za týden půjde do školy magie Bradavic! Ona! A bude se tam učit kouzlit, dělat lektvary,…! Moc se těšila a poslední dny se dokonce zaškrtávala ve svém kalendáři.

Přemýšlela, jaké to tam bude. Jací budou profesoři, spolužáci, do jaké koleje bude zařazena…Samo sebou, asi do Nebelvíru, ale co když ne? Její matka jí na to řekla, že by se hodila i do Havraspáru, chytrá nato byla dost. To jí na jednu stranu potěšilo, avšak ona to myslela trochu jinak…

Co když jí klobouk řekne, že má jít do Zmijozelu? Toho se bála, byla by první z dlouhé řady Weasleyů. Zavrhli by jí, a ani žáci ze Zmijozelu by se k ní asi nechovali moc hezky.

Přesto v ní bylo něco, co jí říkalo, že by to nemusela být vůbec špatné, ba by tam měla dokonce chtít jít…Zatracená Gabriel! Zatřásla hlavou a zakroužkovala další číslici na kalendáři. Už jen týden! Tolik se těšila! A zítra půjdou nakupovat na Příční!

Rychle se oblékla, ustala si postel a už chtěla jít na snídani, když si na něco vzpomněla. Přistoupila k zrcadlu, které si tvrdě vydobyla u rodičů a nadzvedla si tričko, pod níž spatřila dlouhou jizvu. Pak se zaškaredila  na svůj odraz, pustila tričko a vyběhla z pokoje.

 •••

Už na schodech uslyšela matku, jak něco hučí do Freda a George, ale toho si nevšímala, dělo se to skoro každý den.

„Ahoj,“ pozdravila a v tom ztuhla.

Byl tam  někdo navíc.

Nějaký kluk s černými vlasy, s brýlemi. A jizvou ve tvaru blesku na čele. Harry Potter. Usmál se na ní a také jí pozdravil. Chtěla se na něj taky usmát, vypadal opravdu hezky, když…

„Gabriel! Pomoc, Gabriel, prosím!!!“  Vyděšeně vypískla, otočila se na podpatku a utekla do svého pokoje, kde strávila další hodinu skrčená do klubíčka na podlaze u dveří…

A jizva jí dál bolela…

„Gabriel!!!“




Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: